mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

Všechno, co jste chtěli vědět o Boženě Němcové

K televizní anketě „největší Čech“ se objevily výhrady, že nemáme soutěž o největší Češku. Mnoho lidí je stejně toho názoru, že by měla vyhrát Božena Němcová. Co si o celé té akci myslíte vy?

Je dobrá k tomu, aby lidé přemýšleli ve větších časových dimenzích a uvažovali o hodnotách, o kterých se běžně nemluví. O hodnotách nadčasových nebo obecně lidských nebo třeba národně významných či identifikačních. Aby bylo něco, na čem se shodneme. Důležité je, že se lidé vyjadřují. Druhá věc je, kolik lidí se vyjádří a jak se vyjádří a co se s tím potom udělá, ale sama ta výzva je užitečná.
A když se ptáte na Němcovou, ona rozhodně patří mezi největší ženy v tom smyslu, že už ve chvíli, kdy se ženy teprve etablovaly ve veřejném životě a v umění, tedy v polovině 19. století, upozornila na sebe přinejmenším v měřítku monarchie a spíše v celé německé jazykové oblasti. To se do té doby nepodařilo žádné české ženě. A ona pro nás není jen smělá žena, ona je zázračný talent. Je nejen krásná, je schopná vytvořit něco, co si pořád čteme. Můžeme se tomu posmívat, ale víme, že to nějaká velká hodnota je.

Čeho si z její tvorby nejvíce ceníte? Je to Babička, jsou to pohádky a jejich sběr a zpracování nebo je to právě korespondence? Říká se, že kdyby psal Mácha dnes, tak by si kritika z jeho tvorby nejvíc cenila deníků…

Jenže to, co připomíná moderní literaturu u Karla Hynka Máchy, jsou vedle Máje hodně fragmenty. U Němcové je toho mnohem víc a má to už nějakou šíři, určitou celistvost, a zabírá to vše od dětí po dospělé a skeptické lidi. U dětí jsou to pohádky. Člověk na rozhraní dětství a mládí by asi byl schopen vnímat povídky Boženy Němcové, jako je Divá Bára, kdyby se školy zbytečně nebály, že už to pro děti není.
A potom je Babička. Dítě asi dneska nebude čtenářem Babičky, ale může se ni dívat v televizi, může z ní poslouchat úryvky, může sledovat nějaké blasfemie, aby se potěšilo, ale čtenářem toho díla se bude stávat asi až později.
V Babičce je vlastně zakleta nějaká představa rodiny, jaká by mohla být, se vším tím, v čem je vlastně neúplná, v čem je poškozená. Dědečka zabili ve válce, tatínek slouží a pořád není doma, maminka zase pracuje na zámku, takže se doma popelí jen babička, nějaké služky a děti. To už je vlastně moderní model rodiny – a je to tam uděláno tak, že všichni mohou být šťastni a umějí do blízkosti té neúplné rodiny zahrnovat všechny lidi, se kterými se denně či svátečně potkávají. Vytvářejí takové občanské společenství, včetně toho zámku. Je to velký sen o tom, jak si může rozumět pán a kmán.

A pak je tu korespondence…

A to je vlastně kronika skutečné rodiny, kde matka už od jisté chvíle nerodí děti. To bylo vlastně štěstí Boženy Němcové. Od narození čtvrtého dítěte byla nemocná, zřejmě šlo o nějakou gynekologickou chorobu. Hledáme nyní lékaře, který nám udělá expertizu, oč šlo. Němcová trpěla zhruba od roku 1842 nemocí, která se potom podle mého laického odhadu asi změnila v rakovinu a na tu předčasně zemřela.
Otec rodiny měl těžkou službu, potom v Uhrách prošel velkou politickou perzekucí. Byl to člověk zcela jiného založení než matka. Různost založení se ještě vystupňovala, když Němec přišel domů ze služby v Uhrách. Němcová prožívala triumf s Babičkou, a jemu se lidé na ulici vyhýbali, protože byl politicky poznamenaný a neměl dost v kapse, aby hostil kumpány v hospodě. Strašně ho to trápilo. Byla to složitá rodina, měla složitý život a v korespondenci se o tom dozvídáme. Zdaleka ne všechno, ale podstatnější svědectví o české rodině v polovině 19. století nemáme.

A co máte tedy raději? V poslední době jste se zabývala více korespondencí než třeba Babičkou.

Nechci se vyjadřovat jen za sebe. Historicky vzato, Babička se zasloužila o to, že známe korespondenci Boženy Němcové, Babička a pohádky. Tím, že se Babička stala živou v národě, že se vydávala, četla, lidé si představovali Boženu Němcovou jako babičku. Teprve když se začala vydávat korespondence, byli překvapeni, že ona byla zcela jiný člověk než hrdinka, kterou napsala. Čili na začátku slávy Boženy Němcové a jejího národního působení stojí Babička a pohádky, kdežto korespondence přichází až kolem první světové války, kdy je už přijata jako součást literárního odkazu Boženy Němcové.
Avantgarda a lidé jako Roman Jakobson začali zjišťovat, že korespondence jim přibližuje Němcovou, ale Babička se vzdaluje všemu, co v životě prožíváme. A Skupina 42, lidé jako Jiří Kolář, už viděli korespondenci jako větší dílo, protože v ní je velká bezprostřednost. V ní je Němcová živoucí a proměnlivá, skutečný výjimečně talentovaný člověk v akci, která uchvacuje. Babička je krásná fikce, velice silná, ale pořád je to fikce.

Co je vlastně Babička? Je to sen o dětství, které bylo ve skutečnosti úplně jiné, je to romantická povídka, je to moralita, utopie? Je to něco výchovného?

Bála bych se mluvit o výchovnosti. Němcová byla vědomě antididaktická. Znala „lidovýchovnou“ literaturu, která měla výchovnost okatou – třeba J. K. Tyl – a strašně se něčeho podobného bála. Ne náhodou začínala báchorkami, kde byla výchovnost odbouraná předem… Pokud jsou v Babičce nějaké moudrosti, jsou pořád sdělovány někomu, ne nám, jsou sdělovány dětem apod.
Historicky vzato můžeme mluvit třeba o idylické epopeji. Ale v takovém větším nadhledu se mi jeví, že je to vlastně mytologický román, dokonce něco jako latinskoamerický magický román, kde i zvířata málem mluví a kde lidé mluví se zvířaty a lidé se chovají podle toho, jak roste tráva a co právě teče v potoce. V Babičce tyto rysy také najdeme, protože v ní je vědomá návaznost na orální kulturu.

Myslíte, že jsou v Babičce i prvky utopického socialismu, který tehdy byl v Evropě mezi intelektuály moderní?

V hlubinách Babičky určitě tato inspirace je. Babička vyjíždí ze své obce, z Olešnice, kde si všichni lidi byli bratřími a sestrami, chaloupku nechala staré Bětce, která u ní bydlela. (Ve skutečnosti babička Boženy Němcové byla zřejmě bezpřístřešný člověk až do své smrti. Nikdy neměla žádné své stavení.) A také tak nesobecky jedná, je družná, ke každému důvěřivá a přejícná. V hloubi té inspirace rozhodně jakýsi utopický koncept je. Přinejmenším jsou to ideje českomoravského bratrstva.
Babička vznikla vlastně v poslední chvíli, kdy utopický koncept mohl ještě rezonovat, protože v celoevropském měřítku docházelo po roce 1848 k velikému zvratu. Všechny představy, které byly spojeny s utopickým socialismem, se najednou ukázaly jako nereálné, nerealizovatelné, najednou začal být svět všední, řídit se jinými pravidly. Němcová v sobě až do poloviny 50. let ještě živila představu možného lidského sbratřování. V polovině 50. let, po dopsání Babičky, ji ta důvěra opouští, když na tom začne být sama špatně a zhoršuje se jí zdraví. Tehdy píše v jednom dopise: Proč já mám lidem vymýšlet ty hezké příběhy, které se jim líbí, když se lidé ke mně chovají tak strašně? A ztrácí schopnost psát krásné příběhy o dobrých lidech. Ve třetím svazku, který připravujeme, se už promění i ráz jejích dopisů, pisatelka se prodírá banalitou a všedností…
Milan Kundera se ve svých úvahách zabývá tím, kdy vlastně nastoupila do umění próza skutečnosti, banalita, to, co objevil v evropském měřítku Flaubert, co znamená Janáček – i když v opožděné reflexi – v hudbě. Babička vznikla těsně na konci té propasti. Možná proto je tak silná, že vznikla tam, kde se lámou všechny cesty duchovního vývoje nejen českého, ale i evropského. Tu krizi 50. let 19. století si zažil kdekdo, včetně třeba Richarda Wagnera…

Když si člověk čte dopisy Boženy Němcové, zjišťuje, že pořád od někoho potřebovala peníze. Byla opravdu tak chudá? Máme si to představit tak, že běhala do sklepa pro dřevo, topila, vařila, uklízela, myla nádobí, měla s dětmi hlad a v noci psala? Nebo jí s domácností pomáhal někdo, kdo byl sociálně níž než ona?

Měla vzácné služky. Právě v době, kdy psala Babičku, měla téměř zázračnou služku, děvče ze slušné rodiny z Nymburka. Do Němcové se zamilovala a řekla si, že s ní půjde do Prahy. A byla s ní až do roku 1856. Sama Němcová o ní psala, že zastane všechno, obstarat děti, uvařit, sehnat peníze i nějaké vařivo, když je nejhůř. Ale ta služka – a to patří k celkové krizi v rodině Němcových – od nich nakonec utekla a přes soud se domáhala, aby jí doplatili služné.
Ještě k těm služkám: první šicí stroj přivezl do Prahy z Ameriky Vojta Náprstek v roce 1863. Božena Němcová jakési bílé „sáčko“ pro svou dceru šila ještě v rukou (a omlouvala se, že lépe vládne perem než jehlou).
Němcová ale od jisté chvíle vytloukala klín klínem. Asi taky nebyla hospodyně.

Jako že neuměla vařit a podobně?

O její matce se v okolí České Skalice říkalo, že umí skvěle vařit, ale že není hospodyně. Víte, kdo umí skvěle vařit, nemusí myslet na to, co bude zítra. Dneska skvěle uvaří a je mu jedno, že nic nezbylo. A u Němcové jsou v dopisech místa, kde píše: teď budeme chodit do hospody, protože teď by se nám nevyplatilo vařit doma… Do určité doby to provizorium nějak zvládala svou vnitřní duševní silou – když není, tak není, bude zítra a něco přijde a podobně. Ale od jisté chvíle z toho panikařila. Představte si ovšem pražskou domácnost s třemi dětmi bez pravidelného příjmu…
Jinak, pokud jde o nářky velkých spisovatelů na nedostatek peněz, to je úplně běžné. Mne to kdysi málem odvedlo od Dostojevského. Jeho dopisy jsou samá stížnost na to, jak nemá peníze a kde je zase vzít…
Člověk, který žije dílem a údělem tvůrce, má trochu zvláštní potřeby. Obyčejný člověk si třeba uvaří kyselo a dobře se vyspí. Němcová psala do noci, tak si třeba chtěla udělat dobrý čaj, nemuselo to být o moc víc. A potom měla ráda lidi, tak si myslím, že hostila kdekoho. Ne že by pro každého kuchtila, ale co měla, rozdávala tomu, kdo přišel. Kolem ní se točili i lidi, kteří také možná hřešili na její velkorysost.
Nezapomínejme taky: nevěsta se tenkrát cenila podle věna. Z toho se mohlo dosazovat do domácnosti. Němcová jednou komusi z dětí napsala, ať polituje tátu, že si nevybral nevěstu bohatou, ale ji.

Dnešní představa chudoby v globálním světě je taková, že člověku přijde absurdní, když někdo, kdo má služku, dokáže napsat dvoustránkový dopis o tom, že potřebuje poslat trochu brambor z venkova do Prahy. Dneska by někdo, kdo nemá na brambory, těžko měl služku. Je to zvláštní představa.

To se Němcová právě učila v náporu nouze prosit o pomoc. Pak od jisté chvíle v sobě pěstovala vědomí tvůrce, který dělá pro lidi něco zcela jedinečného, a oni by ho měli podpořit, podržet.
Podívejte, za totality se také vybíralo na disidenty, dělaly se takové podpůrné akce. Němcová zcela samozřejmě posílala své děti na nedělní obědy do určitých rodin, kam byly děti zvány a kde byli v optimálním případě kluci stejného věku, takže děti si spolu hrály, povídaly a zároveň se všechny najedly. Život byl tehdy trochu otevřenější, v módě byla filantropie. Když přivezli Němcovou z Litomyšle, to už umírala, udělala takovou akci paní Riegerová – kdo který den bude posílat Boženě Němcové dobrou stravu. Dokumenty o tom jsou zachovány.

Z dopisů Boženy Němcové vyplývá, že měla znalosti lidských vztahů na úrovni moderní psychologické vědy. Sestře například píše, že každá ženská může sbalit jakéhokoliv muže, stačí, když mu pošimrá chlapskou ješitnost na správném místě, a že to jde, že je to dokázané. Tyhle návody dneska najdete v časopisech pro ženy…

Měla evidentně mimořádné pozorovací schopnosti, spoustu věcí vypozorovala doma a v rodinách, kde žila. Nesmíme si ale plést vědecké teze s tím, co lidé znají a co neznají, co existuje v praxi. V soužití mužů a žen musela být spousta zkušeností dávno předtím, než to formulovali vědci nám známí.
Kromě toho se Němcová vědecky vzdělávala. Když se podíváte do Muzejníka, který četla, je tam tolik chytrých článků. Do okruhu velkých lidí, s nimiž se stýkala, patřil třeba i Purkyně. Ona byla navíc zřejmě mimořádně vnímavá i k vědeckému poznání. Měla strašnou touhu vědu nějakým způsobem vstřebávat. Také to na ní muži obdivovali.

A teď jedna populární otázka: Je původ Boženy Němcové vyřešená věc?

Myslím, že nemůže být nikdy vyřešená. Dokazovat otcovství zpětně je vyloučené. Ale jak známe korespondenci Boženy Němcové, nikde jsme nenašli jedinou zmínku, že by někdy Němcová v jakékoliv souvislosti dala najevo, že jí jsou kněžny ze Zaháně něco dlužny. Ona sama si nebyla vědoma žádných mezer ve svých údajích, všechny je uváděla tak, jak se tradičně uvádějí, slavila každé své narozeniny jako rodinný svátek. A když člověk pozoruje, jak byla schopná vytloukat klín klínem a před očima rodin Palackých a Riegerů a Staňků a Fričů shánět tu boty pro děti, tu na cestu do Mnichova pro syna a tu na holé živobytí – snad by to nedokázala, kdyby neměla ve svých genech babičku vojačku, která prošla s mužem frontu, žila potom jako ovdovělá tkadlena a své děti vychovala tak, že byly schopny samostatné existence.
To je ale podobná hypotéza jako ta o šlechtickém původu. Za představou o šlechtickém původu jsou podle mne mindráky obyčejných lidí, že v nás obyčejných žádná taková mimořádnost, žádná genialita nemůže vyrůst. Jenže dějiny umění a dějiny kultury říkají něco jiného. A ještě jedna věc – Němcová měla mladší sestru a když ta přijela do Prahy, to bylo ve 40. letech, tak oslňovala společnost, protože strašně připomínala svou starší sestru, která ale už byla vdaná a měla děti. Mladíci jako J. V. Frič se za touto Marií točili, protože ona byla asi opravdu mimořádně podobná Němcové. Neměla sice její duši a ducha, ale byla to další krasavice z téhož manželství.

O Josefu Němcovi jsme se ve škole učili, že své ženě nerozuměl. Když si tu korespondenci čtu, připadá mi hlavně, že byl strašně nešťastný, neschopný se citově otevřít, připadá mi, že si pořád na něco stěžuje. Představujeme si ho správně?

Hlavně máme o Josefu Němcovi předsudky. O něm se většinou psalo jako o démonovi, který byl Němcové vnucen. Ale bylo myslím štěstí, že přišel do blízkosti Ratibořic tento finanční komisař. Byl to člověk pod penzí, sličný voják a státní úředník. Vždyť rodina Panklova se bála, aby tu jejich krasavici někam nezatáhl nějaký čeledín, panský kočí anebo někdo z panstva, to mohlo být horší.
Němec byl velmi vzdělaný člověk, studoval filozofii, byl pak zbaven možnosti studovat a za trest poslán k vojsku. A z vojska se potom dostával kolik let, prošel italskou frontu a přijal jho finančního úřadu, jinak by býval ještě hnil na té frontě. On Němcovou dovedl do Matice české, byl česky uvědomělý v době, kdy o jeho ženě se to ještě říct nedalo. Uvedl ji také v Praze mezi českou elitu.
Jako finanční komisař nikdy nebral žádné úplatky, vždycky byl ve službě naprosto poctivý, až to jeho kolegům vadilo. Byl to ovšem člověk velice prudký, i když ne neurvalý, uměl i vyznat lásku. Věřil, že se v byrokratickém provozu domůže spravedlnosti. A byl strašně důvěřivý, když přijal nějakou ideu, tak jí věřil a šel za ní. Tím vším si asi dělal spoustu nepřátel ve svém úřadě i v okolí. Prošel si mnoha zklamáními. Vždycky jel do nějaké nové služby s nadějí, že si zase polepší a jak to bude výhodnější pro ženu a pro děti, a už po cestě zjistil, že je všechno jinak.
Musel se pořád stěhovat a Němcová po jeho boku poznala celé Čechy. To tehdy nebylo samozřejmé. A přitom to tenkrát měla česká společnost, ta uvědomělá, skoro jako svůj program: poznávejme, jak žijeme ve skutečnosti…

Dneska se zase vytváří legenda, jak byla Němcová promiskuitní. V dopisech člověk zaregistruje občas jasné pojmenování, například v listech s Helceletem. Byla to pravda? A co to pak znamenalo v tehdejší společnosti, pokud se to šuškalo nebo vědělo?

K zmíněným utopiím kolem roku 1848 patřila i volná láska. Pěstoval se „komunismus“ v lásce. Máme z té doby dopisy známých českých lidí, jako byl Vojta Náprstek a jeho přátelé. Týká se to Vídně. K utopickým představám patřilo jako samozřejmost, že manželský svazek nebrání v mileneckém poměru. Utopisté to brali jako chleba. A u Němcové byl ve hře její naturel, určitá potřeba smyslového okouzlení a opojení.
Ale důležité je, že jejími milenci se stávali muži, kteří ji oslňovali jako intelektuálové, se kterými si ráda povídala a od kterých „chytala chytrosti“, abych tak řekla, nebo od nichž si strašně moc slibovala, to byl například ten poslední, Hanuš Jurenka.
Od něj si slibovala, že bude „rytířem ducha“. Jurenka ale nechtěl být rytířem ducha, to je také těžko slibovat, když právě vystudoval medicínu, měl se živit apod. V té chvíli u ní nastal zvláštní zlom: odcházel jí milenec, který navíc podle ní zradil její představu velkorysého muže.
Rytíři ducha byl slavný román Karla Gutzkowa, což byl německý spisovatel z okruhu tzv. mladého Německa. Ti byli tehdy na indexu všichni, ale četli se, a četla je i Němcová. Všichni, kdo v sobě měli „nábor roku 1848″, si četli Rytíře ducha. Je to takový tezový román, v němž si vzdělanci vyměňují názory na současný život. „Rytíř ducha“ je ten, kdo bude mít velkou ideu, která je s to proměnit svět. To je ještě konec té utopické vlny, o níž jsme mluvili. Mimochodem, z tohoto románu si Němcová vzala motto Babičky.
Pokud jde o milence, tam je ještě jedna důležitá okolnost. Němcová odmítala muže zámožné a mocné, kteří jí nabízeli ochranu – morální a společenskou – i peníze. To byl třeba Václav Štuc z vyšehradské kapituly nebo bratr Vojty Náprstka Ferdinand. O těch to víme.

Byl by v té době třeba myslitelný rozvod?

Rozvody jistě byly. Dělaly se asi s nějakými obtížemi, ale byly. Třeba Kateřina Zaháňská byla víckrát rozvedená. A když mohl šlechtic, tak si rozvod s nějakými obtížemi mohl dopřát i obyčejný člověk. Němcová to dlouho odmítala, také se kvůli tomu na ni zlobili ti její starší přátelé, kteří jí rozvod navrhovali.

Zmínila jste, že korespondence Němcové začala vycházet za první světové války. V čem byste řekla, že je ve srovnání s tehdejším vydáním hlavní přínos toho nynějšího? Vím, že je spíš na jiných, aby hodnotili vaši práci, ale kdybyste se sama měla pochválit, co jste dokázala vy se svým mladým týmem?

Nejde o to, co jsem dokázala já, protože edice stojí na práci celého týmu. Jen jsem k tomu své mladé kolegy dovedla a teď dělám vysvětlivky a takové úkony, kterých jsem ještě při své nízké počítačové gramotnosti schopná, ale plně spoléhám na to, co dělají oni. A spíš se snažím dneska psát studie o tom, co v těch dopisech není a co je v nich vlastně skoro zamlčeno. Někdy i vědomě zamlčeno.
Prostě dopisy najednou končí, lidé žili dál. A teď – co a proč se dělo v té situaci… Ale to nejsou jenom životopisné věci. Dneska mě strašně zajímá kvalita autografu a rozdíl mezi autografem a přetištěným dopisem, protože autograf uchovává něco z psychofyzické akce při psaní dopisu. Já jsem nedávno pozorovala jeden dopis a měla jsem z toho takové mystérium, takový zvláštní zážitek – viděla jsem Němcovou, jak píše, a sledovala jsem její, abych tak řekla, duševní pochod při psaní dopisu.
Už jsem o tom něco napsala. Protože my potřebujeme poznat i tuto stránku korespondence, když už se toho dotýkáme. V teoretické reflexi se výpovědní hodnota autografu přiznává, ale…
Pokud jde o ten rozdíl: když se na začátku 20. století dělala první památná edice, třísvazková, připravovala ji Marie Gebauerová a měla s tím moc trápení. Dopisy byly po příbuzných, po dědicích, už se tušilo, že to má cenu, a oni nevěděli, komu to dát a co za to chtít a jestli nebudou mít třeba ostudu z toho, že se lidé o Němcové dozvědí něco, co předtím nevěděli. A nakladatel se zase zlobil, že kdyby byl věděl, že to bude tak děravé, že by to nedal do spisů…
My máme možnost sahat po všem, co po kouscích vycházelo před námi. Z toho už staletého nadhledu se snažíme podchytit v kompletu korespondence skutečně všechno, co existuje. K tomu jsme zvolili originální uspořádání a ediční úpravu.

Sama píšete dodnes dopisy rukou?

Když mě ruka nezrazuje (starého člověka někdy ruka zrazuje – tak vám začne lítat). Pokud píšu do ciziny, většinou na počítači. Ale neumím SMS. A to vám hrozně závidím – intimitu toho kontaktu, takovou tu milou i zrádnou letmost…

 

Autor: Jan Macháček (publikováno se svolení autora a redakce)
Zdroj: vikend.ihned.cz/1-10000070-16139130-v00000_d-2c
Víkend Hospodářských novin 13. května 2005

Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

Doporučujeme

Pro správu majetku používáme SW KLID
Software pro správu a údržbu majetku SW KLID