mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

Dopisy Boženy Němcové

Pronikání do ložnic privilegovaných přiživuje naše mindráky, říká o koketování některých badatelů s urozeným původem Boženy Němcové literární historička Jaroslava Janáčková. Sama přitom stojí za vydáním kompletní korespondence největší české spisovatelky.

Co vlastně víme o Boženě Němcové, spisovatelce, od jejíž smrti nás už dělí sto padesát let? Na jedné straně nám symbolizuje školní disciplínu „povinné četby“, zaprášený stereotyp české vlastenky oslavující ve svém nejvýznamnějším díle idylické dětství a život na vesnici.

Na stranu druhou nás nepřestává vzrušovat otázka jejího narození, koketování s možným urozeným původem. Fascinují nás její nešťastné rodinné poměry, intimní život, v němž podléhala svodům nemanželských vztahů. Těžká nemoc, která jí nevyměřila víc než dvaačtyřicet let pozemského bytí.

Jaroslava Janáčková, přední znalkyně české literatury 19. století, věří, že na mnoho otázek týkajících se života Boženy Němcové dávají odpověď spisovatelčiny dopisy. Sama přitom stála u zrodu čtyř dílů kritického vydání její korespondence, jednoho z nejvýznamnějších domácích edičních počinů posledních deseti let.

HN: V sobotu 21. ledna to je sto padesát let, co v bídě zemřela Božena Němcová, její slavný pohřeb na vyšehradském Slavíně se uskutečnil o tři dny později. Patří ještě dnes tato autorka na „české nebe“?

Právě dnes patří na naše nebe, když je jedním ze symbolů našeho domova, naší národní kulturní identity. Čím víc fičí větry globalizace, tím pevněji se musíme těchto symbolů držet. Ne abychom trčeli na místě. Ale abychom v nepřehledných velkých přeryvech času rozuměli sobě a světu.

Která kultura střední Evropy měla uprostřed 19. století, v čase George Sandové, ženu a spisovatelku takového formátu, jako byla Božena Němcová?

Že na české nebe patří, to ostatně nezpochybnil ani Jára Cimrman. On jen zpochybnil, zda právě tuto ženu povolat za členku nebeské komise, jak to v „jeho“ hře České nebe navrhl Jan Amos Komenský. Přesto se členkou nebeské komise nestala Němcová, ale jenom – v zastoupení autorky – titulní postava z její Babičky.

„Objevitelé“ poslední Cimrmanovy hry, Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, nicméně dobře vědí, že Němcová na české nebe dávno patří. Jako vědí, že úšklebky nad její „mravností“ jsou tak staré jako její život pozemský i posmrtný. Oni si s těmi stereotypy pohrávají, aby je pro náš „nemravný“ svět učinili směšnými.

HN: Přitom i titulní postava babičky je v cimrmanovské hře k smíchu. Přichází doba, kdy ji budeme vnímat jinak, než jak o ní psávaly školní učebnice?

Zcela zásadní revizi podrobil obraz babičky v Babičce nedávno královéhradecký historik Jaroslav Šůla. Pramenným průzkumem vyvrátil mnohé „poznatky“ svých předchůdců včetně literárního historika Václava Černého.

V té postavě je mnohem více smyšleného než autenticky pravého, například i onen tolar darovaný babičce císařem Josefem II. U literární postavy záleží vždycky víc na umělecké věrohodnosti než na dokumentárnosti.

HN: Jak rozviklává stereotypy o Němcové souborná čtyřsvazková Korespondence Boženy Němcové, jejíž vydání jste iniciovala a na níž jste pracovala jako editorka?

Kupovala se, když postupně vycházela, a v podobě dárkového kompletu se ještě, co vím, prodává. To samo o sobě něco vypovídá. Co Boženu Němcovou a její svět může zpřítomnit a vymaňovat ze stereotypů víc než dopisy, které psala jiným, a dopisy adresované jí?

Soubor, který otiskuje všechnu spisovatelčinu uchovanou korespondenci v chronologické posloupnosti, připomíná ovšem trochu prales. Není snadným počtením. Bude však také sotva čten jako napínavý román, najednou.

HN: Co zajímavého se z dopisů dozvíme?

Zájemců o milostný poměr bylo v případě Boženy Němcové nepoměrně víc než prožitých milostných vztahů. V jednom z nejcennějších dopisů se Božena Němcová vlastnímu muži svěřila, že všechna vzplanutí ji posléze zklamala, když první okouzlení narazilo na hrany povah a zábran všeho druhu.

A že v těchto situacích nikdy nejednala vypočítavě, že šla za hlasem srdce a duše, ne zisku, jinak že by byla s dětmi nikdy nepoznala bídu.

Z Listů přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu, vydaných jejím velkým ctitelem F. M. Klácelem v roce 1849, znala Božena Němcová vize některých francouzských filozofů nabádajících k uvolnění manželských svazků v zájmu svobodné seberealizace osobnosti.

Na druhou stranu i vzdor naléhání přátel filozofů Hanuše, Klácela nebo Helceleta rozvod svého manželství odmítala. Na obranu svého muže uváděla, že si ji vzal bez věna a že za mnohé své nezdary nemůže, když ho honí a trápí policie za účast v roce 1848.

Co se domnělého tajemného a utajeného původu týče, o tom se v celé korespondenci nenajde ani jediná stopa. Své narozeniny slavila Božena Němcová a s ní celé její okolí rodinou počínaje 4. února, za rok svého narození pokládala 1820, jako své rodiče ctila Johana a Terezii Panklovy.

HN: Není nediskrétní vstupovat do životů „slavných“ uveřejňováním korespondence?

V případě Boženy Němcové máme nesčetné předchůdce. My jsme jen dopisy uveřejňované po částech a ve výborech vydali najednou a s nejvyšší ediční péčí.

V našem čtyřsvazkovém kompendiu není jen bezděčná autobiografie Boženy Němcové a její rodiny. To je dokument o velkém vzestupu české „obrozenské“ společnosti kolem roku 1848, navzdory Bachovi a politické perzekuci padesátých let.

S indiskrecí naopak podle mého názoru hraničí hypotéza o nemanželském původu Boženy Němcové a určování jejích „pravých rodičů“. Podobná pronikání do ložnic osob privilegovaných jsou při vší poučenosti vykladačů třeba poutavá, ale mohou přiživovat mindráky nás neprivilegovaných a budit chuť na doplňující pikanterie.

Dopisování bylo poměrně nákladné. Zatěžovalo chudou domácnost české spisovatelky?

To máte pravdu. Často jsme v edičním týmu vedli hovory o tom, jak přímo enormní cenu připisovala spisovatelka soukromému dopisování. Jenomže počínaje rokem 1851 pobýval manžel opakovaně někde jinde než žena s dětmi, pak se děti vydávaly na cesty za profesní průpravou.

Při častých změnách bydlišť a životních situací, za občasného cestování Boženy Němcové hrozil rozpad rodinné a přátelské soudržnosti. Kontakty pomocí dopisů těmto odstředivým tendencím čelily.

Byla Božena Němcová ve všech svých dopisech upřímná? Psala o sobě za všech okolností pravdu?

Nesmíme si plést dopis s konfesí, se zpovědí. Dopis jako psaná forma komunikace je zbarven vztahem pisatele k adresátovi. Kdo dopis píše, chce získat osloveného pro sebe, pro jistý náhled či postoj, ovlivnit dokonce jeho praktické jednání.

Jako spisovatelka se Němcová vyhýbala tendenčnímu vyhrocování své umělecké fikce, ale v dopisech synu Karlovi si vedla málem jako mentorka. Opakovaně svého dospívajícího či již dospělého syna napomínala, aby nekouřil, aby nepil.

Antonii Bohuslavu Rajskou zase svým dopisem přesvědčila, že nejvýhodnější partií pro ni je starší vdovec F. L. Čelakovský. Tak prý zachrání národu básníka a bude se skvít vedle něho. Přitom, sama v tu chvíli, provdaná matka čtyř malých dětí, žila Němcová tajeným vztahem s básníkem V. B. Nebeským.

Detailní analýza toho dopisu prokázala, že Božena Němcová tu tlumočila přání rodiny Staňkovy, která ji o to požádala. Také ji za to možná odměnila objednávkou jejího portrétu u Josefa Hellicha.

Vzápětí se ovšem Němcová svého nátlaku na přítelkyni zalekla. Jiným dopisem ji napomínala, aby se ptala svého srdce, koho zvolit za muže. Ty proměny rolí a stylizací jsou fascinující.

HN: Co říkáte, neplatí ovšem pro dopisy z nemoci na konci jejího života.

To je pravda. Ochabování komunikační schopnosti, kterou si od mlada uměla získávat pány i kmány, patří přímo k symptomům prohlubující se nemoci Boženy Němcové.

Mnohé z rozepsaných dopisů nebyla s to dokončit, natož odeslat, leckterá pasáž v nich se blíží sebeprojekcím, jaké známe z těžkých snů.

Zmatené dopisy končí tragickým trojfragmentem, kdy Božena Němcová v Litomyšli natřikrát rozepíše psaní Vojtěchu Náprstkovi, potřikrát psaní v tísni z nezvládané komunikace přeruší.

Tak je najde Josef Němec, když koncem listopadu 1861 odváží nemocnou ženu v konečném stadiu tuberkulózy a rakoviny do Prahy.

HN: Božena Němcová zažila trojí generační vystoupení, to se nepovede každému…

Na generační inspiraci měla vskutku štěstí. Sama patří k pokolení Karla Havlíčka Borovského, v krásné literatuře je zosobňuje. S Havlíčkem si brzy porozuměla, za jeho brixenské internace šířila jeho satiry v dopisech přátelům.

Za největšího politického dusna se pak přihlásila ke slovu nová generační vlna v čele s J. V. Fričem a V. Č. Bendlem. Mezi nimi Němcová pookřála, začala číst tehdy v Rakousku zakázané autory jako Heinricha Heina anebo Puškina a Lermontova.

Bohužel společně vystoupili jen roku 1854 almanachem Lada Nióla. Politický dozor Fričovu družinu rychle rozehnal.

Ke spolupráci s další mladou generační vlnou, májovci, stačila Němcová už jen vykročit účastí v almanachu Máj. To už se k její starší chorobě, tuberkulóze, přidávala patrně rakovina.

Povídkou Cesta z pouti se této generaci hodně přibližovala, bohužel už ji nestačila ani sama vydat. Vyšla až roku 1890, patří však k jejím nejkrásnějším.

 

Zdroj: Hospodářské noviny (http://life.ihned.cz/c1-54479430-pred-150-lety-zemrela-bozena-nemcova-z-dopisu-vime-proc-se-nechtela-rozvest)
Publikováno se svolením autorů (Dalibor Dobiáš)

Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

Doporučujeme

Pro správu majetku používáme SW KLID
Software pro správu a údržbu majetku SW KLID