mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

Babička je vzpomínka na to, co se již nikdy nevrátí

Když vyrůstáte na ratibořickém statku, za svojí babičkou běháte po stejných schodech jako Barunka Panklová, základy angličtiny vám vštěpuje učitel Josefa Škvoreckého, těžko můžete uniknout světu literatury. Milan Horký v současnosti působí jako ředitel Muzea Boženy Němcové v České Skalici. Podle něj je potřeba se zbavit sentimentálního pohledu na autorku Babičky, který nám jen překáží v docenění jejího díla. Následující řádky můžete brát jako vybídnutí oprášit některý ze svazků Boženy Němcové v našich knihovnách. Autor rozhovoru to již udělal.

 

Jaké okolnosti způsobily, že se Božena Němcová stala národní ikonou? Její následovnice, například Karolína Světlá nebo Tereza Nováková takové proslulosti nedosáhly.  

Asi neodpovím v úplnosti, ale zkusím naznačit. Přispěla k tomu souhra několika věcí. Určitě to byl její předčasný skon. Paradoxní je, že její smutné dožívání nevzalo za srdce tolik lidí jako její smrt. Najednou se probudili ti, kteří se s ní v posledních letech jejího života ani nestýkali. Je rovněž neoddiskutovatelné, že byla jednou z průkopnic ženského psaní. Před ní bychom tak výraznou autorku nenašli. Sice vznikaly různé ženské spolky, které se snažily probudit ke psaní ženy, ale většinou se jednalo o básně a krátké povídky nestálé úrovně a autorky poměrně zaslouženě zapadly. V neposlední řadě to byl její pohnutý život. Říká se, že žila v nešťastné době za nešťastných okolností a jistě se v mnoha situacích ocitla ne svojí vinou, ale řadu problémů si zavinila svou povahou sama. Na každém, kdo vyčnívá nad průměr, jsou více vidět klady i zápory. V jejím případě se právě zápory dlouhou dobu přecházely a zamlčovaly. Myslím, že Boženě Němcové neslouží k dobru, když na ní hledíme nevyváženě. Možná že Světlá ani Nováková nedosáhly takové proslulosti právě proto, že byly poměrně konformní.

Přestože se jedná o tak známou osobnost české literatury, pojí se k jejímu životu řada otázek. Podařilo se třeba objasnit tajemství jejího původu?

Ne, nepodařilo a pochybuji, že se to někdy podaří. Kladu si otázku, nakolik je nutné tuto kauzu stále otevírat. Je pravda, že byly odhaleny nesrovnalosti v českoskalických školních knihách, kde je věk Barunky Panklové zapsán různě. Teorie o jiném datu narození, než se běžně uvádí, tak mají reálný základ, ale nemůžeme z toho automaticky vyvozovat, že by Panklová byla odloženou dcerou někoho z okruhu ratibořické šlechty. Na to máme k dispozici příliš málo argumentů. Různých až fantasmagorických teorií však existuje spousta. Musím se usmívat, když někdo prohlašuje, že na ní byla matka přísná, protože to nebyla její vlastní dcera. Představte si ženu, jejíž manžel je neustále na služební cestě a ona se musí postupně starat až o třináct dětí. Navíc se u Barunky už začaly objevovat vlastnosti, které jí provázely po celý život – citová nestálost, hyperaktivita a neustálá touha po něčem novém.

Nakolik byla mezi svými vrstevnicemi výjimečná?

Určitě literárně, nejen že převyšovala tehdejší spisovatelky, ale protože byla extrovertní, tak se nestyděla svojí tvorbu konzultovat a nechala si poradit. Výjimečná byla také tím, že dokázala přetrhnout některá pouta dobové konformity. I s tím ohledem, že například v otázce manželské věrnosti byla samozřejmě pouta přetržena až příliš. Řekl bych, že její mimorodinné vztahy byly pokusem najít sama sebe. Možná o to větší bývalo větší zklamání, když zjistila, že na těch mimorodinných výletech stejně nedostane, co si představovala. Kladu si otázku, jestli způsob života, který si ona sama zvolila, nebyl nad její síly, a obávám se, že ano. To jakým způsobem se ona vrací do rodiny zemřít, kdy si ji manžel bere nazpět, to je akt zoufalství ženy, která neví, co se životem.

Dá se ve zkratce charakterizovat její povaha?

Byla velmi extrovertní osobností, která se ráda stávala středem pozornosti a ráda provokovala. Například víme, že kouřila. Mám takovou tezi o dědění rodinných rysů. Její babička byla žena, která se jako vdova se spoustou dětí dokázala neohroženě protloukat světem. K tomu potřebujete množství síly, ale i výrazné osobnostní nastavení. Můžeme usuzovat, že babička byla dominantní žena. Dominantní osoby většinou také vychovávají dominantní osoby. A jak to mezi nimi bývá? Často se nesnesou. Víme přece o konfliktu mezi babičkou a její dcerou Terezií, po němž babička natrvalo odchází. Nebyla Barunka taky dominantní? Vezměte si, jak se dokázala prosadit ve světě mužů. Svým způsobem to byla silná osobnost, která se v době slabých chvilek utíkala schovat do jiného vztahu nebo nějakého příběhu. Měla období nadšení, kdy doslova zapomínala rodinu a něco jí táhlo nahoru a následně období velkých smutků až depresí. I bez přílišného psychologizování můžeme říct, že byla citově ambivalentní a problematicky náladová.

Často se připomíná manželský nesoulad Němcových. Tradičně je vina přičítána spíše Josefu Němcovi a jeho bouřlivé povaze.

Stará pravda říká, že ve vztahu jsou vždycky dva. Nedávno vyšla knížka Neobyčejný muž neobyčejné ženy, která Josefa Němce myslím zdařile rehabilituje. Bývalý voják, úředník, celník, který měl poměrně náročné povolání. Je jednoduché říct, že chtěl mít doma uvařeno a nic jiného ho nezajímalo. Přiznejme si, každý muž chce mít doma uvařeno a v polovině 19. století obzvlášť. Naopak bychom u něj našli na tehdejší dobu nebývalou míru tolerance a úcty. Uvědomoval si, že si vzal ženu, která byla na určité intelektuální výši. V dopisech, které jsou dnes často citovány, se úcta k ní, k tomu, co dokázala, velmi jasně objevuje. Za zavřenými dveřmi domácnosti Němcových to nebylo pouze tak, že ji bil. V rodině se vyskytovala také období porozumění, vždyť měli řadu společných názorů na politiku nebo společnost. Pravděpodobně si už tolik neporozuměli na lidské rovině.

Jaký měla vztah ke svým dětem?

Měla je velmi ráda, až tak že jim nechtěně ubližovala. Třeba velmi stála o to, aby její syn Jaroslav studoval v Mnichově malířství a uvedla ho tím do tak bídných podmínek, že se stejně musel do Čech vrátit s obrovskými dluhy a řadou zdravotních potíží vyplývajících z podvýživy. Josef Němec byl naopak ten, který říkával: „Ne malířem, ale buď úředníkem, nebo vojákem. To ti přinese peníze a jistotu.“ Němcová ve svém idealismu posílala děti do nejistoty.

Kde se v ní probudil zájem o literaturu?

Základ jejího spisovatelství vidím v zájmu o příběh, něco prožít, o něčem snít. Navíc neměla zábrany, když jí nějaký lidový příběh připadal nudný, ho přepracovat a přibarvit. Ve své době byla za to velmi kritizována, ale čteme si dnes díla ostatních sběratelů lidové slovesnosti? Pohádky Němcové ano. Čas jí dal zapravdu. V druhé řadě to bylo prostředí pražské obrozenecké společnosti, do kterého se díky manželovi dostala. Přirozeně se společensky vyžadovalo, aby každý obrozenec něco napsal. V desítkách lidí, kteří to zkoušeli, se musel zákonitě objevit talent a byla jím právě ona.

Můžeme odhalit její literární vzory?

Přes zanedbatelné vzdělání – vlastně jen několik let školy v České Skalici – hodně četla. Znala německou a další zahraniční literaturu, například George Sandovou, jejíž provokativností se trochu nechávala inspirovat. Měla také přehled o tvorbě svých českých současníků. V básnických začátcích jí pomáhal doktor Josef Čejka a potom jeden z jejích prvních milenců přátel Václav Bolemír Nebeský.

Byla ve své době úspěšnou autorkou, nebo se jí dostalo ocenění později?

Ano, byla oceňovaná už za svého života. Nemám tím ale na mysli hmotné zajištění. To bylo tristní. Mnohdy své honoráře projedla dřív, než povídky napsala. Josef Němec měl díky své prostořekosti časté problémy v úřadu. Když získal pocit, že je v právu, tak to řekl, což v žádné době nedělá dobrotu. Je také pravda, že Němcová někdy hospodařila s penězi svérázně. Je pochopitelné, že když dostala jako dar nebo půjčku peníze a ona je obratem půjčila někomu jinému, že to vedlo k nedostatku a určité nevraživosti vůči ní.

Dá se v jejím díle zachytit autorský vývoj?

Učila se na básních. Poté přechází ke sbírání lidové slovesnosti. Když sepsala sedm sešitů českých pohádek, dochází u ní k určité krizi, kdy neví, co psát dál. Chvilku trvá, než sebere odvahu a začne psát povídky. Také Babička byla původně jen taková krátká vzpomínka. Až pod vlivem okolí, které Němcovou vyzývalo, ať napíše něco většího, narostla do povídkové formy. Postupně se do ní dostávají národopisné záležitosti, které ani nepocházejí z Českoskalicka. Mnohdy jsou ze západních Čech, dokonce i část mluvy v Babičce je západočeská. Nedávno napsala Jaroslava Janáčková knížku Příběh opravdového psaní, kde se pokouší demaskovat tvůrčí proces. Je potřeba říct, že Němcová nepovažovala Babičku za svoje nejdůležitější dílo, za to pokládala Pohorskou vesnici. Ze zápisků víme, že se chystala napsat sociální román, ale k němu se už bohužel nedostala.

Známe okolnosti smrti Němcové?

Úmrtní zápis provedl doktor Podlipský, švagr Karolíny Světlé, a v něm se píše o všeobecné vodnatelnosti. Podle sekundárních zkoumání bychom mohli usuzovat na rakovinu. Dokonce se předpokládá, že rakovina metastázovala do celého těla, tedy i mozku. Tím by se daly odůvodnit některé nejasné kroky a dopisy, kterými se v závěru života projevovala. Už neměla kontrolu sama nad sebou a nebyla schopná pracovat…

Jakým způsobem se chystáte jako muzeum připomenout výročí spisovatelčina úmrtí?

Protože je naše muzejní budova nešikovná z hlediska vytápění, orientujeme většinu aktivit spíše na letní období. K vidění bude velmi zajímavá výstava fotografií, která dostala název „Ty děti mně největší starost dělají“. Návštěvníci budou moci spatřit portrétní galerii rodiny Němcových. Jeden ze synů Boženy Němcové, Karel, se totiž přiženil do blízkosti rodiny fotografa Šechtla. Šechtlovy potomci v Táboře se dodnes o nashromážděný fotoarchiv velmi pečlivě starají. Dokonce založili soukromé Muzeum fotografie. Další drobnější výstava představí umělecké knižní vazby Babičky. Neopomeneme ani náš interaktivní program pro děti „Když chodila Božena Němcová do školy“. Provozujeme ho v budově bývalé českoskalické školy. Děti z folklórního souboru Barunka předvádějí, jak asi mohla vypadat hodina školního vyučování v 19. století.

Která kniha od Boženy Němcové se Vám líbí nejvíc?

Asi bych vsadil na dvě, Babičku a V zámku a podzámčí. Ta druhá jmenovaná vznikla pod dojmem pobytu Němcové na Nymbursku. Popisuje filantropii tamního lékaře, který v době epidemie pomáhal chudým lidem. Mně je blízká právě poukazem na nezištnost. Němcová věřila, že lidé mají být dobří a pomáhat ostatním, a tímto způsobem se celá společnost pozvedne.

S Babičkou máme trochu potíž, že ji považujeme za knížku pro děti. Přitom je to knížka pro dospělé. Na její četbu musíte mít klid a odhodlání. Když si zalezete někam do ústraní, budete s ní určitě spokojen. Ne jako se současnou literaturou, ale jako s výpovědí o tehdejší době. Koneckonců Babička už v době svého vydání zachycovala život, který v podstatě neexistoval. Máme průmyslovou revoluci a ona se chová jako by nic takového nebylo. Babička je vzpomínka na to, co se již nikdy nevrátí. Literární historik Vladimír Macura velmi hezky píše, že Babiččino údolí není jen park, ale sen o nás samých. Vyprávění o tom, jací chceme být.

S tím asi také souvisí načasování filmových zpracování Babičky…

Řekl bych, že je příznačné, kdy ty filmy vznikaly. První filmové zpracování ještě němé pochází z roku 1919, tedy těsně po vzniku republiky. Druhý Čápův film byl natočen v období okupace a třetí Moskalykova Babička vznikala na konci šedesátých let, kdy opět odráží společenskou aktivitu. Na Němcovou si vzpomínáme, když národ cítí, že by měl hledat své kořeny.

 

Rozhovor vedl Luděk Bárta, Informace královéhradecké diecéze 1/2012

Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

Doporučujeme

Pro správu majetku používáme SW KLID
Software pro správu a údržbu majetku SW KLID