Jiřinkový bál

Teď se ženu s ostatním proudem nahoru do sálu, kterýžto se — radostné překvapení a užasnutí ten cit a to mínění ve mně zbudilo — v ten nejutěšenější a nejsvátečnější chrám bohyně Květeny byl proměnil. Tu bylo růženců a pletenců, tu chocholů a kytek rukou a okem krasocitným poutaných, a to všeho z jiřinek, z nichž by ta na cenu nejposlednější klobouk aneb ňádra té nejspanilejší dívky byla mohla krásiti. ...

Když pak v sále u Šteidlera třetí čili čtvrtá mísa kolovala, najednou se na pavláčce hudba ozvala. Provozoval se především s pilností a zdařilostí úvod v Mozartovu zpěvohru: „Don Juan“. Mezi jinými hrála se polka, jiřinkám ke cti vypracovaná a po nich také pojmenovaná, která se vesměs tak líbila, že se několikráte opakovati musila. ...

Není možná dosti povědíti a popsati, jaká to srdečná, upřímná radost, jaká to přátelská, pospolitá veselost celou společnost rozdechovala a osvětlovala. ...

Něco před šestou hodinou vstalo se od stolu, pohovořilo a rozcházelo se. Hudba mnohozvučná utichla, aby o hodinu později, oddechnuvši sobě, nově nastruněna nejen v mysli a v srdci, ale i v pružných nohách opět oučinkovala. Mne tu s vřelým srdcem stojícího násilný ten vír také uchvátil, a nohoum mým, dalekou cestou unaveným, nebylo možná dříve z něho vyváznouti, až nastrojená světlost naše pohledem na bílé jitro vybledla, a poslední zvuk hudby v sále i v uších dozváněl. ...

Ba věru! kdo chce v té nejsrdečnější a nejnevinnější utěšenosti dvanáct hodin stráviti, ten ať jde v tento slavný den do Skalice! ...

„Aj!“ — myslil jsem sám u sebe, když jsem nasnídav se, s vakem i s holí k Jaroměři kráčel — „totě nový, utěšený důkaz, že v národu českém pro všecko, co v duševném smyslu život krášlí, obohacuje a zušlechťuje, mocné city vznikají a k oučinkování rozdechují. Ten samý duch — jehož jsme schopni, — síly naše budí a obživuje, jenžto nad celou Evropou mohutná křídla rozprostírá a k velkému cíli dokonalosti vesluje.“

Slavnosti jiřinek na Náchodsku, Květy 1841