mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

K stylu Národních báchorek a pověstí Boženy Němcové

Když jsem s milým soudruhem prof. Hodurou — a je tomu již několik desítek let — pracoval v kanceláři Slovníku jazyka českého při tehdejší České akademii věd a umění, narážel jsem u něho při skoro denním našem styku v běžném hovoru občas na zbytky východočeské kvantity, jako lopátka a pod.; mluvili jsme proto častěji o ní a poznal jsem ji takto od něho prakticky i theoreticky. Zároveň jsem právě tehdy s úžasem zjišťoval, jak textově a jazykově byla naprosto nespolehlivá dosavadní vydání našich klasiků a jak bezohledně měnili vydavatelé zejména i jazyk v Babičce Boženy Němcové. Sleduje pak do podrobností přesnou původní podobu tohoto jazyka i s jeho odchylkami v délkách, mohl jsem takřka naráz určit východočeský ráz kvantity v jazyce Boženy Němcové a po delším studiu všech dalších stránek jejího jazyka dospět později k důkazu, provedenému v článku „Lidový podklad jazyka v Babičce Boženy Němcové“ (Slovo a slovesnost 9, 1943, str. 129 a n.), že „nesporným podkladem osobního jazyka autorčina i literárního jazyka Babičky je právě lidový jazyk okolí náchodského a dobrušského, který byl mateřskou řečí jejího dětství“, a vyvrátit tak naprosto falešné představy a legendy o tom, že se Němcová pro své německé vzdělání v letech dospívání teprve postupně českému jazyku učila, že teprve později „sbírajíc pohádky“ (V. Vávra) nabyla takové znalosti lidového jazyka, jakou osvědčila v Babičce, anebo že významný podíl na něm mají různí její korektoři a přátelé. Praktický i theoretický podnět, z něhož jsem k těmto výsledkům došel, přijal jsem od prof. Hodury, a proto je pro mne přirozené, že do tohoto čísla, jemu věnovaného, dávám ve zkratce kapitolku z dalšího svého soustavného studia jazyka Boženy Němcové.

Již v uvedeném svém článku jsem však také naznačil, že důkaz o tom, jak hluboce svými kořeny tkví její literární jazyk v lidovém jazyce jejího dětského prostředí, nepopírá ovšem a nemůže popírat postupný růst jejího literárního jazyka ani to, že se k němu musela ovšem probojovávat a že období jejího pobytu na Domažlicku, tak důležité pro její ideový a umělecký vývoj, je rovněž významnou etapou ve vývoji její umělecké řeči. A klíčové postavení v poznání tohoto vývoje mají Národní báchorky a pověsti, a proto k nim zde obracíme pozornost. Napovídají to již tato vnější fakta: Národní báchorky a pověsti jsou prvním knižním dílem Boženy Němcové; vycházely v sedmi svazečcích v letech 1845 — 1847, a protože první svazek dost dlouho ležel u nakladatele, smutně proslulého Pospíšila, přimykají se těsně k samým básnickým začátkům literární činnosti Boženy Němcové z let 1843 — 1845 i k začátkům jejích prozaických příspěvků, místních pověstí z Náchodska o silném Ctiboru, o devíti křížích a o Rousínu, uveřejněných v České včele 1844. A s nevelkým zpožděním začínají v České včele od 29. listopadu 1845 vycházet její Obrazy z okolí domažlického, které právem J. Fučík nazval „první moderní prózou českou“.

A skutečně jazyk a styl Národních báchorek není jednotný; zřejmě v nich prochází značným vývojem, ba skoro zlomem. Bylo to patrné i bez hlubšího jazykového rozboru jejím současníkům a o změně stylu a jazyka v nich mluví souhlasně kritikové po vyjití třetího svazečku 1846, třebaže změnu tu protichůdně hodnotí. V Pražských novinách 8. 6. 1846 kritik se zřejmým souhlasem konstatuje, „že se v těchto poslednějších báchorkách drží přísněji vypravování samého lidu bez proměny“, ale před tím Jakub Malý v Květech z 30. 5. změnu tu odsuzuje: „Vyšel III. svazek, my čtli — ale kam se poděl onen něžný květ poesie, kam onen dojemný outlocit? Paní Němcová, ač dosti příležitosti k tomu měla, již neidealisuje jako v předešlých svazcích, ale zhola střízlivě, prosaicky, nedbale vypravuje bez vyššího vzletu. Porovnáme-li svazek tento s předešlými, přichází nám ta nonchalance jako výsledek nějaké emancipací, kterou nerádi znamenáme.“

V čem záleží tato změna a proč k ní dochází? Že nejde ani zde o přesný zápis lidového vypravování, ale o básnickou jeho stylisaci, nemusíme snad ani připomínat.

Národní báchorky od tohoto třetího svazečku jsou psány za pobytu Boženy Němcové na Domažlicku a odraz tohoto mezníku v jejím vývoji ideovém i uměleckém lze přímo předpokládat. A skutečně existuje. Srovnáme-li s hlediska poměru k živému mluvenému jazyku první svazek s tímto svazkem třetím, je rozdíl mezi nimi zcela markantní. První svazek je psán propracovaným sice literárním jazykem, ale naprosto shodným se soudobým knižním jazykem. Jen s hlediska dnešní normy mohl by v něm někdo shledávati jevy lidové, ale neprávem. Jde vesměs o prostředky v tehdejším spisovném jazyce běžné: takovým je -ej- v slovech jako rozmejšlela (19) [Pozn. 1] a p., tvary zabíte (34), k hranicem (82) byly právě normou (jen je uvádí obojí vydání Dobrovského mluvnice), ustrnulé polou (v polou cestě, 50) je tehdy nejen běžné, ale využité i v slovech nově tvořených, jako poloukruh a mn. p. u Jungmanna, slovesa koukati, pokukovati (10, 32) neměla v jazyce obrozenském nespisovné zabarvení a užívalo se jich zcela neutrálně i ve verších (Kam jen kouknu v kraji koli čteme u Puchmayera). Snad jen tvar nimi, bez předložky, a slovo charouzna by mohly odkazovat k lidovému usu severovýchodočeskému, ač o tvaru nimi a p. tvrdí výslovně Dobrovský „kommt oft genug vor“ a je tomu tak v obrozenské češtině. Na druhé straně jasné zaměření na tradičně literární jazyk ve výběru slov i ve stavbě větné nejlépe nám odhalují změny, které Němcová provedla v definitivním zpracování pohádky „O zlatém kolovrátku“, zahajující její Národní báchorky, proti znění rukopisnému, půjčenému K. J. Erbenovi. Na př. stručné místo rukopisné: „Viděla před sebou starce, jemuž bílé vousy až přes prsa sahaly. Ani nevěděla, jak mu za ten dar děkovat má,“ rozvedla autorka v Národních báchorkách (str. 17) v obšírnou pasáž, typicky literární:

Viděla před sebou starce, jemuž bílé vousy až přes prsa splývaly. Šedý šat pokrýval vysokou postavu od hlavy až k patám. Poslední paprsky zacházejícího slunce padaly ouzkým vchodem jeskyně na jeho vážnou a přívětivou tvář a polily ji ruměnnou září. Nejinak bylo Dobrunce, než jako by před ní nějaký bůh stál. „Jak se tobě“ pravila, „ty svatý muži, za tvou lásku odměním? Ach, kýž bych mohla jen tvé ruce zlíbat!“ „Buď ticha,“ přetrhl starec řeč její, „a očekávej všecko pokojně“. Nato opět odešed, přinesl Dobrunce na dřevěném talíři chutné ovoce a postavil je na její, z vonného listí a mechu ustlané lože; pak vybíral červené jahody a jako starostlivá máti drahé děcko, tak on Dobrunku krmil; potom jí z dřevěného koflíku dával zapíjet.

Odstranila hovorové opakování Za oči, paní, za oči a dále Za nohy, paní, za nohy a nahradila je prostým Za oči, paní a Za nohy, paní (s. 16); konkretisaci Vlastní sestru zabila, ruce nohy uřezala změnila na abstraktnější výraz Vlastní sestru zabila, v lese ji pochovala (s. 20); dodává i do dialogu knižní slova lesík, touha („Sedni, pane, na vraníka, pospěš, pojeď do lesíka, v jeskyni Dobrunka sedí, s touhou ti naproti hledí“ čteme místo rukopisného „Sedni honem na vraníka; Dobrunka tě v lese čeká“ (21) a mn. p.

Naproti tomu v třetím a čtvrtém svazku uveřejňuje uvedené tři místní pověsti náchodské a vesměs v nich provádí změny odstraňující slova, výrazy a skladebné prostředky knižní. Na př. v Silném Ctiboru mění kol kol na kolem kolem, patřící ovčáku Ctiborovi na znění v které jeden ovčák zůstával, velikou jedli na velikánskou jedli, vynechává přechodník pravě („i obořil se naň hněvivě, pravě“ mění na „hněvivě se tedy na něho obořil“), vrátiv („rytíř se do hradu vrátiv, ihned přikázal“ na „když přijel rytíř domů, nařídil …“). Bezbarvé Když … nepatrného mužíka spatřil, řekl k němu na mnohem výraznější Když … nepatrného chlapíka přeměřil, řekl pohrdlivě a pod. Přitom popisné pasáže mění v dialogy, na př. Musel se tedy milý Ctibor učiti všemu, co potřeba bylo panošovi věděti; pochopil všecko snadně, a v brzkém čase stal se z něho statný panoš je změněno v dialog:

„Musel bysi se naučit se zbraní zacházet a dobře jezdit.“

„Tomu já se všemu rád učit budu; a síly mám teď až nazbyt.“

„Dobře tedy; jdi k hradnímu, on ti dá jiný šat, za týden musíš ale všecko umět, potom pojedem do Prahy.“

Podobně původní: Tu se pán zahanbeného obra vzchopil a zlostně z města ujížděl, Ctibor se ale za ním pustil, a dohoniv vůz… změněno na podobu dramatisovanou:

Tu se ozval pán Rýznburský: „Ctibore, Ctibore, obrův pán ti ujíždí, pusť se za ním.“ Ctibor nechaje obra ležet pustil se za pánem. Právě jel cizinec s kopce, když ho Ctibor dohonil …

A podobně je upravena i pověst Rousín, přezvaná na Rozkoš. Zřejmě zásady úpravy jsou protichůdné definitivní úpravě provedené v Zlatém kolovratu. Zde jsou právě zaměřeny na živý mluvený jazyk, jak po stránce výběru slov, tak po stránce větné skladby.

A totéž zaměření v míře tu větší tu menší vidíme ve všech „báchorkách“ svazku třetího. Je v něm hodně lidových slov jako štrachat se (189, 249), našupali se (najedli se, 207), i hleďme, krňasa (210, tamže co tu chceš, malý krtku, …; ty malé škvrňátko), vem to nešť (205), kalousovat (ponocovat, 236), dostal se na tě jinší kos (246), Káča ho chapla (248), já vám od té neodbyty pomohu (248) a m. j., dále rčení jako když se s Vaňkem poradí (194), co jsem viděl, to jsem viděl (198), voda na Vojtěchův mlýn (222), takřka citát z lidové písně Přišla na ně dřímota (182) a pod.

Je-li tedy srovnání prvního a třetího svazečku zcela výmluvné a jednoznačné, musíme přece přiznat, že tato cesta k mluvenému živému jazyku byla zčásti nastoupena již i ve svazku druhém, vyšlém na podzim r. 1845, brzy po příjezdu Němcové do Domažlic. Již v něm se setkáváme zčásti s využitím větné i významové stavby mluvené řeči, jako na př. jim všecko k hubě přinést musela (116), Požehnání otcovské v srdci a něco peněz v kapse, vydal se (134), (dítě) rostlo jako konopě; když ji (sednici) celou zrejdí (140), počkej, neřekneš ženě nic, ať si vytáhne zlaté koníčky, ta bude koukat a dále mohl by sem přece někoho kozel přinést (158) a pod. Avšak zde jde o jednotlivá místa, spíše roztroušená, nikoli ještě o systematické využití těchto prvků jako ve svazku třetím, v němž zejména o povídkách Neohrožený Mikeš, Noční stráž, O chytré princezně a Čert a Káča lze říci, že jsou psány stylem mluvené řeči. Mnohé z těchto lidových prvků nelze přesně lokalisovat, na př. rčení vem to nešť, které je stejně východočeské jako chodské, a pod. Ale pramen některých z těchto prvků lze bezpečně hledat v chodském nářečí, tak pro tvary vyploul (189), starec (198), chapla (248), kterých je užito v třetím svazku, ale i v něm jindy jde o slova a výrazy spíše severovýchodočeské, jako krňas, kalousovat a pod. Němcová tedy potřebovala tohoto nového styku s chodským lidem, aby se plně vrátila k uvědomění si a k hodnocení vlastního jazyka svého dětství, tak jako si právě na Domažlicku evokovala a literárně využila skutečnost svého dětského prostředí i v motivech (srov. uvedený článek str. 137 a můj doslov k Babičce Boženy Němcové v Národní knihovně, str. 266 n.).

Cesta nastoupená v tomto třetím svazku pokračuje i ve svazcích následujících, ve čtvrtém svazku vystupují jasně složky lidového jazyka, zejména v posledních čtyřech číslech (Čertův švagr, Kdo je hloupější?, Chytrá horákyně a Strejček Příhoda). Jestliže v pátém svazku nastala určitá retardace, vystupuje tím zřetelněji toto zaměření na lidový jazyk v obou svazcích posledních, šestém a sedmém, které vyšly na jaře a na podzim roku 1847, a to zejména v povídkách Půjčka za oplátku, O hloupém Honzovi, Jak se učil Honzík latinsky, Kdo snědl holoubátka?, Kmotr Matěj, O neposlušných kozlatech, O koze.

Němcová zde vytváří nejen pro sebe, ale i pro celou českou literaturu nový literární styl opřený o živou mluvenou řeč, a to skoro současně s obdobným úsilím Tylovým a s nepatrně pozdějším úsilím Havlíčkovým. Tento nový styl byl ovšem těsně spjat s novým obsahem, s novým kritickým pojetím života lidu. Vytýká-li Jakub Malý v uvedené již kritice třetího svazku „výsledek nějaké emancipací, kterou nerádi znamenáme“, měl se svého hlediska pravdu: tak jasně odhalená chudoba venkovského kantora, jeho neúcta k bohatým i k faráři a kritika hrabivosti faráře v Noční stráži a podobná místa, to musilo reakci dráždit (vždyť i Klácel právě tuto Noční stráž odsuzoval v rozboru Národních báchorek v Týdenníku brněnském r. 1848); chápu zde „emancipaci“ u Jakuba Malého jako eufemismus místo „revoluce“ a myslím, že právem.

Je proto jen přirozené, že také anekdotické povídky lidového humoru a satiry, spojené s ostrou kritikou společnosti, propadly v očích reakčních kritiků; týž Jakub Malý píše na okraj sedmého svazku v Květech 30. listopadu r. 1848, že „část jsou plané výrůstky vesnického vtipu bez vyššího významu, vůbec pak sotva lze kde znamenati jakéhosi osoblivého, nerci-li národního rázu“.

Jako buržoasní folkloristika ruská nedovedla ocenit význam častušek a pokládala je „za úpadkový jev lidové slovesnosti“, jak správně připomíná nový český jejich výbor Kolchozní častušky, uspořádaný Evou Vrabcovou (str. 12), podobně i česká reakce odsuzovala tyto drobné zaostřené povídky a je průbojným činem Boženy Němcové, že právě je dovedla vyzdvihnout, jako Gorkij ocenil častušky.

- – - – - – - – - - – -

Poznámka [1]: Stránky Národních báchorek a pověstí jsou uváděny podle jejich kritického vydání R. Havla a Zd. Havránkové v Národní knihovně.

 

Autor: Bohuslav Havránek
Zdroj: Naše řeč 3-6, ročník 37/1954 (zveřejněno se souhlasem redakce)
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4352

Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

Doporučujeme

Pro správu majetku používáme SW KLID
Software pro správu a údržbu majetku SW KLID