mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

Ediční problémy v Babičce

I. Poznámky k třetímu vydání Babičky v Národní knihovně

Za tři léta bude tomu sto let, co vyšla Babička. Toho roku by měla tato „pravá perla české literatury“, jak ji nazval Karel Havlíček, vyjít ve vydání pokud možno nejlepším po všech stránkách: s patřičným úvodem a komentářem, v pečlivé úpravě výtvarné a typografické a konečně s textem, v němž by již nebylo nerozřešených zásadních problémů. Jak jsem již uvedl před dvěma lety v Naší řeči (1949, str. 127), je vydání v Národní knihovně dosud textově nejspolehlivější, díky B. Havránkovi, Mil. Novotnému a R. Skřečkovi. Všichni tři jsou také v třetím vydání v NK uvedeni jako editoři Babičky. Připravujíce Babičku pro Knihovnu klasiků, vydávanou péčí Ústavu pro českou literaturu v nakladatelství Československý spisovatel, podrobili jsme text Babičky opět důkladné revisi, z níž vyplývají následující naše poznámky, někdy více, někdy méně zásadní.

Především se domníváme, že by se nemělo tak naprosto přehlížet druhé vydání, ono pověstně nepečlivé vydání z roku 1862 u Augusty v Litomyšli, z něhož autorka korigovala první sešit. Je to jistě vydání špatné, hemžící se chybami nejprimitivnějšími (především matením y), a změny, které v něm provedla autorka dohnaná společností na pokraj záhuby, a tedy již bez tvůrčích sil, nezdají se vždy na prospěch díla; ale přece je nelze přehlížet tak, jako to bylo činěno dosud. Srovnání druhého a prvního vydání nebylo dosud provedeno v celé šíři a hloubce, jak si to tak problematická otázka vyžaduje. Nestačí pouhý výpočet odchylek, který shrnula Gebauerová (v Českých spisovatelích XIX. století u Laichtera) a po ní Mil. Novotný (u Kvasničky a Hampla roku 1928) v rozsahu daleko menším, než jaký skutečně je. Zvykli jsme si vydávat Babičku podle prvního vydání a budeme ji tak pravděpodobně vydávat i nadále, ačkoliv kromě nelogičnosti jediného místa (ve vypravování o tom, že Kudrnovic jedí kočky a veverky) není snad jiného důvodu pro odmítání druhého vydání jako edičního základu než právě nadměrné množství tiskových a jiných chyb. Chyby má ovšem i první vydání, i když ve srovnání s druhým v počtu skoro nepatrném, ale na druhé straně jsou v druhém vydání drobnosti, které opravují vydání první. Uvedeme jedno místo, které se nám zdá v druhém vydání přesvědčivější než ve znění vydání prvního, a jednu drobnost jazykovou.

V prvním vydání se mluví o Adelce jako o kojenci, a přece známé úvahy nad proutkem vhozeným do mlýnské struhy pronáší táž Adelka (i když víme, že nesmíme události v Babičce sledovat v přesném časovém postupu); v druhém vydání se Adelka nazývá „nejmenší děvčátko, které začínalo teprv běhat a mluvit také ještě neumělo“, a úvahy nad proutkem pronáší Barunka, což odpovídá lépe celé situaci i povaze Barunčině. — Ve vypravování pana Beyera, jak krásný je pohled se Sněžky, „když slunce vychází a tu boží svět pod nohou mi leží“ (1. vyd.), opravil Mil. Novotný po prvé adverbium tu na zájmeno ten, opíraje se o německý překlad Ohéralův, při němž Němcová sama vydatně pomáhala. A přece se při této zcela správné opravě můžeme opírat o 2. vydání. Takových drobností je dosti. Otázka druhého vydání Babičky se musí revidovat. Alespoň změny, které Němcová ještě sama provedla, a ta část textu, kterou korigovala, musejí se brát v úvahu pro aparát kritický (ten ovšem NK neuvádí, poněvadž nechce být edicí kritickou, ačkoliv po stránce přípravy textu jí ve skutečnosti je).

Pokud jde o text třetího vydání v NK, máme k němu tyto zásadní poznámky:

Na str. 250 uvádějí vydavatelé opravy, které provedli v textu Babičky; jsou většinou výsledkem dlouhého studia textu konaného především Mil. Novotným. Zajímavý je poměr počtu oprav, které provedl Mil. Novotný ve svém vydání Babičky z roku 1940 (toto vydání bylo výchozím textem vydání v Národní knihovně), k počtu oprav v NK. Vydání Mil. Novotného opravilo text prvního vydání Babičky na 37 místech (srv. str. 219 a 220 vyd. z roku 1940). Z nich přijalo první a druhé vydání v NK pouze 19, zbývající opravy se ukázaly neodůvodněné. Třetí vydání v NK, které opravená místa znovu prostudovalo, snížilo počet oprav již na 15. Naše revise textu Babičky ukázala, že měli být vydavatelé třetího vydání ještě opatrnější; mohli počet oprav snížit o další tři, které jsou stejně neodůvodněné jako ty, které vypustili již ve vydáních dřívějších. Ve dvou z těchto případů stírá se archaický ráz jazyka Němcové, který se jinde velmi úzkostlivě zachovává. Na str. 85 se mluví oploskohlavých mnících, které bylo vidět nad splavem, ačkoliv 1. (i 2.) vydání zde má tvar pleskohlavý. Obrozenské slovníky (Thámův, Jungmannův a česko-německý Franty Šumavského) sice toto slovo vůbec neuvádějí ani ve znění s o, ani s e, ale přece uvádějí alespoň oba typy těchto složených adjektiv: pleskonohý pleskonosý(vedle plosko-, od něhož je utvořeno adjektiv víc). Bylo tedy v době Němcové obojí tvoření možné, a zachováváme-li ojediněle tvořená slova jako kučeratý (163),kaplice (164) a pod., není důvodu, abychom měnili pleskohlavý na ploskohlavý, i když německo-český slovník Fr. Šumavského překládá slovo plattköpfig jako ploskohlavý.

Na str. 210 čteme, že si babička list své dcery uschovala do přítruhlíčku; vydavatelé upravují tak znění uchovala z 1. a 2. vydání. Sloveso uchovati má sice dnes jiný význam než uschovati, ale v starší češtině se vyskytuje i v tomto významu, i když ne často. („Odešel mládenec, v lesní zašel strany, zdali by kde našel pramen uchovaný“. Erben. „Uchovala si verše ve svém stolku“. Dyk.) Oprava dává sice slovesu význam dnes přesnější, ale zachováváme-li archaismus jakovysoustrovat (202), můžeme nechat i sloveso uchovati ve významu „uschovati“.

Na str. 202 je ve vypravování pana Beyera věta: „Pes se k ní (srnce) hnal, já mu ale nedal, cosi mi bránilo nechat jí ublížit“. První i druhé vydání má zde vazbu zápornou: cosi mi bránilo nedat… Národní knihovna ponechává zde opět neprávem opravu M. Novotného, která provádí nejenom změnu lexikální (slovo dáti nahrazuje slovem nechati), ale i syntaktickou (po slovese „brániti“ mění vazbu zápornou v kladnou). Jestliže některá vydání na tomto místě opravovala, nahrazovala pouze záporné sloveso kladným, takže u nich pak toto místo zní: cosi mi bránilo dát jí ublížit.

Na druhé straně neopravuje NK chybu prvního vydání, kterou opravuje již vydání druhé (a bez něho bychom pravé znění ani neznali). Na str. 48 jmenuje babička dětem několik vesnic, které jsou za kopcem a za lesy: Turyň, Litoboř, Slatina,Mečon, Boušín. Tak i 1. vydání. Vydání z roku 1862 uvádí jméno předposlední obceMečou, což není nic jiného než nářeční výslovnost úředního názvu Mečov. Mečov je vesnička asi 8 km na severozápad od České Skalice a záměnu -u v lidovém Mečouza -n v 1. vydání si snadno vysvětlíme chybným čtením rukopisu. (Je to jediné slovo v Babičce, kde Němcová zachycuje dialektickou výslovnost.) Bude tedy napříště nutné restituovat znění z odmítaného druhého vydání, anebo užít spisovného, úředního názvu Mečov.

 

To jsou zásadní poznámky k textu. Vedle nich máme ještě několik poznámek menší důležitosti. Na př. nesouhlasíme se změnou, kterou vydavatelé provedli na str. 241. Při Kristlině svatbě jsou popisovány některé svatební zvyky, mezi jiným i strojená hádka mezi muži a ženami o nevěstu po půlnoci. „Začaly se (ženy) trochu hádat, trochu tahat o ni (nevěstu), ženich i družba opírali se proti tomu, aby nevěstuzbavily krásného věnce, ale nic platno…“ 1. a 2. vydání mají zde bezpříznakový tvarzbavili. Jde o neurčitý podmět, o význam „aby byla zbavena“ (jak to dosvědčuje i Ohéralův překlad: dass die Braut des schönen Kranzes beraubt werde). Je sice pravda, že snímání věnce prováděly ženy, ale jde o to, můžeme-li změnou neurčitého podmětu (aby někdo zbavil) v určitý (aby zbavily ženy) zužovat autorčinu představu. — Podobný případ je i na str. 82. Babička jde s dětmi do zámku: „Zatočily okolo zahrádky na úzkou stezičku.“ První i druhé vydání má zde shodu podle smyslu (všichni), a proto zatočili. Vydavatelé vyrovnali zde shodu podle shody o několik odstavců dále: „Šly zase kousek dále“ (83). Jistě je odstranění kolísání zde na místě, ale pak by bylo lépe, kdyby bylo druhé místo (šly) upraveno podle prvního (zatočili), jednak proto, že koncovka -ly opět představu příliš zužuje, jednak i proto, že na větu: „Zatočili kolem zahrádky…“ navazuje věta, kde je u přísudkového slovesa nutná koncovka měkká: „… abyste si neurousali v trávě kalhoty.“ Právě blízkost podmětu obou vět vyžaduje, aby bylo i ve větě první užito koncovky měkké, jak to má 1. vydání. [Pozn.]

A ještě několik drobností, které jsou pro jazykové badatele vedlejší, ale které působí editorům snad největší potíže a jsou pro ně stálým problémem, totiž otázka interpunkce a psaní slov dohromady. Národní knihovna vnesla do textu Babičky, který je interpunkčně sice složitý, ale ne nelogicky roztříštěný, jednotný ráz, přidržujíc se mnohem víc zásad dnešních než autorčiných. Němcová píše typ vokativu vy děti, ty Barunko zásadně bez čárky, NK čárku někdy dělá, jindy ne, ačkoliv kladení čárek někdy větu zbytečně rozbíjí: „Jestlipak ale vy, děti, také posloucháte babičky“ (str. 51, lépe by bylo: „Jestlipak ale, vy děti,…). Doporučovali bychom klást v podobných případech čárku pouze za vokativ: „Ty Barunko, jdi napřed…“ (82) tak jako: „Ty Frantino, co myslíš…“ (134). — NK nevkládá mezi čárky původní vokativní tvary, které klesly v citoslovce; především jde o výraz „bože“, který v těchto případech píše NK s b. Není však možno citoslověčně chápat vokativ ve větě: „Radost je z toho božího požehnání, nedopouštěj bože pohromy“ (str. 208). Zde je přece oslovován bůh jako strůjce pohromy (jinak by nebylo jasné, kdo je podmětem), musí být tedy výraz bože podle zásad NK mezi čárkami (a s B). Podobně věty „Bože rač chránit“ (168) a „Bože, mne netrestej“ (176) jsou stejného typu, a nemohou se tedy psát jednou s čárkou, po druhé bez ní (čili, podle toho, co je řečeno na str. 252, chápat tvar bože jednou citoslovečně, po druhé jako vokativ). — Nejednotné je kladení čárek u členů postavených mimo větu: „To je zdvořilý člověk, ten Vlach“ (31) a „To je veselý chlapík ten ženich“ (239) — zde bychom člen postavený mimo větu čárkou neoddělovali; avšak ve větách jako „druhý hoch Václav a Cilka řekli“ (84), „Tatík se ho bojí a máma chudák…“ (194) bychom přístavek čárkou oddělovali. — Konečně není dořešena otázka kladení čárek ve větách jako: „Viďte babičko“, kde NK čárky neklade, poněvadž pokládá tvar viďza interjekci; podobně píše NK bez čárky nejen „Hečte babičko“, ale i „Víte babičko“. Stejně však jako v těchto případech ztrácí dějový význam slovesný tvar ve větách: „I jdi bloudku“, „Jen nech babičko“ (217) a konečně i „Vidíte tatínku“ (193; není rozdílu mezi viďte tatínku vidíte tatínku, v obou případech jde o přenesený význam slovesa „viděti“, v prvním případě více, v druhém méně pokleslý), kde NK čárku zavádí.

Při psaní složených slov dohromady nezdá se nám dosti přesvědčivé psáti dohromady tuhle ten, tu ten tolar (babička tolar bere do ruky a ukazuje jej), neboť v Babičce jde o význam zde ten, tenhle tolar zde.

Píše-li se dohromady původní předložkové spojení s tíží (Míla stíží jen se dostal na stráň, 170), tím spíše by se měl dohromady psát výraz bez přítrže (kráčela bez přítrže domů, 175), neboť původní význam cítíme více v substantivu tíže než ve slově přítrž v tomto spojení. Podobných drobných nevyjasněností je v NK několik.

A ještě alespoň několik slov k vysvětlivkám, jejichž počet se od vydání prvního v NK dosti zvětšil. Přestože jsou vysvětlivky tak pečlivé a důkladné, zůstalo leccos nevysvětleno a leccos není vysvětleno zcela správně. Nevysvětleny zůstaly některé lidové názvy rostlin (hořký jetel, řepíček, když se již vysvětlují názvy tak známé jako naháček, podléska a pod.), nevyloženo zůstalo slovo čečetka dnes už téměř neužívané, smažené šišky a pod. Zcela jistě však mělo být vysvětleno slovo metrve větě: „Ta kovářka, to je metr“, neboť zde může dojít k omylu, kterého se dopustil i Příruční slovník jazyka českého, když vysvětluje, že zde jde o „zdatnou, energickou“ ženu. V našem případě však jde o počeštěné francouzské maître; má zde tedy slovo metr význam mistr; „Ta kovářka, to je mistr“, což plně odpovídá souvislosti. Ostatně tak vykládá pod čarou toto slovo i Ohéral ve svém překladu, jistě po dohodě s Němcovou. Nelze říci, že verš „Slyš mne, drahá krásotinko…“ je z Klácela, nejvýš podle Klácela (tam zní: „Slyš mne, úpravná ducha krásotinko“; stylisaci o skončeném přátelství Němcové s Klácelem nepokládáme za šťastnou: není pravděpodobně ani správný výklad umrlčí kvítka jako sasanky hajní (to není květina zahradní a nekvete na podzim; spíš jde o hledík, který Jungmann vykládá jako „umrlčí hlavička“).

Přes všechny uvedené výhrady je však vydání v Národní knihovně vydání pečlivé a promyšlené; na závadu je pouze někdy příliš úzkostlivá snaha a pravopisné sjednocení textu. Další vydání Babičky v NK budou jistě stále dokonalejší.

R. Havel


II. Poznámky ke čtvrtému vydání Babičky v Národní knihovně

Jsem opravdu rád, že dr. R. Havel tak důsledně ve svých poznámkách pokračuje po cestě, kterou jsem razil ve svém článku Lidový podklad jazyka „Babičky“ Boženy Němcové v Slově a slovesnosti (9, 129—137). Ukázal jsem v něm, s jakou úzkostlivou přesností musí vydavatel přistupovat k jazyku Babičky a jak i nejlepší vydavatelé její často pokládali mylně za chyby slova obrážející lidový jazyk, třebaže v jevech dnes již značně ustupujících, a proto je neprávem opravovali. Šlo mi zejména o slova pomůcka výmoky v scéně o povodni (Přišel … nabídnout se babičce k pomůcce, 170, v sadě bylo vysoko nánosu, místami hluboké výmoky, 171) a sloveso zastydl jsem se (201). Byla opravována na pomůcku, výmoly zastyděl jsem se, ač jsou to slova lidová právě z území podkrkonošského. V tomto smyslu jsem zásahy redaktorskými již v 1. a 2. vydání Babičky v Národní knihovně z původních 37 oprav Mil. Novotného vymýtil skoro polovinu (18) a ve vydání třetím ještě další dvě, a to třeba bylo (místo třeba byla, 94) a moje druhá matka(opraveno místo moje dobrá matka, 107). — Nově jsem však v tomto vydání opravil začátek citované písně Láska, boží láska na Láska, bože, láska (113), protože jde v celé té písni o doslovný překlad slovenské lidové písně, kterou autorka patrně znala z Kollárových Národ. zpievanek (v psaném Bože! — jak má i Kollár — vzal sazeč za čárku nad méně jasným e; Němcová zpravidla kladla čárky označující délku značně napravo). O tom, že jde v Babičce o pouhou tiskovou chybu, svědčí i to, že v Pohorské vesnici uvádí Němcová znění slovenské správně. (Knihovna klasiků, str. 86).

R. Havel ve svém rozboru pěkně ukázal, že i správně stanovené zásady neznamenají ještě samy i dokonalou realisaci, že právě realisace zásad edičních vždy potřebuje velkou podrobnou práci. Z jeho dobrých poznámek plyne, že lze právem z oprav Mil. Novotného vypustit ještě další tři. A také jsme je ve 4. vydání vypustili a vrátili se k původnímu čtení originálu u slov pleskohlavý, uchovat i v místě nedat jí ublížit (viz výše str. 150); k tomu připomínám, že uchovat s významem ‚uschovat‘ je u Němcové i v Národních báchorkách (Panna sáhla na strom, utrhla jeden z těch lupínků, a podávajíc ho Valentinu, řekla: „Dar ten si dobře uchovej“, Spisy B. Němcové v Knihovně klasiků 2, 182), což jsme dosud přehlédli oba, já i Havel. — Vracím se však ve 4. vydání k jedné starší opravě M. Novotného: „cítila, že se jí krev do tváří hrne“ (m. do tváři, str. 65) —, a to podle 2. vydání Babičky z roku 1862. Podle tohoto vydání správně opravuje také Havel chybné Mečon z 1. vydání, které zůstalo i u nás, na Mečov.

Jinak však vlastní různočtení 2. vyd. patří vesměs jen do podrobného kritického aparátu, který v edicích Národní knihovny není, jak sám Havel výše uznává. Na domnělý význam tohoto druhého vydání upozorňoval sice již před padesáti lety Jan Kabelík v čl. Které vydání Babičky je autentické ve Věstníku čes. profesorů (10, 1902, 205) a M. Gebauerová základní varianty uvádí ve svém vydání (1905), ale sotva co lze právem z něho převzít do textu. Nesouhlasím ani s opravou Adelky naBarunku v scéně s proutkem, kterou doporučuje R. Havel; jde o změnu věcnou a nikoli nutnou. Nesouhlasím s ní proto, že všechny věcné změny textu — v části, kterou Němcová ještě korigovala — jsou zřejmým porušením původního textu (přeplňují jej vedlejšími podrobnostmi) a nelze jednu změnu přejmout a ostatní pominout. Opravy části další, kterou již Němcová sama nekorigovala, jsou jen cizí normalisační úpravy, které zejména mentorsky stírají lidové znaky jejího jazyka; ty nepatří ani do kritického aparátu.

Z ostatních podrobností, které uvádí R. Havel, nemohu souhlasit s odděleným psaním zájmena tuten; B. Němcová užívá i jinde tohoto zájmena, které zřejmě poznala na Domažlicku — uvádí je také sama jako chodské (viz Slovo a slovesnost 9, 131) a píše zpravidla dohromady: v Babičce tuten růženec (187), v Chudých lidech tuta naše Francla (Nár. knih. 108) a j.

Rovněž příslovečný výraz stíží je jen dialektickou obměnou příslovce stěží — a takovýto význam má na uvedeném místě (stíží má také Slovník Vášův a Trávníčkův z Čapka-Choda). — Naprosto pak není možno psát dohromady bezpřítrže, jak navrhuje R. Havel; nejen že Příruční slovník i Slovník Vášův a Trávníčkův píší shodněbez přítrže o přítrž, ale psaní bezpřítrže by bylo zcela neobvyklé, theoretisováním vynucené psaní, přes které by čtenář při čtení klopýtal. Není proto zde vůbec důvodu měnit psaní autorčino.

Ve 4. vydání jsme znovu zrevidovali a doplnili vysvětlivky k jednotlivým slovům a místům, zejména lidové názvy květin za přispění prof. V. Machka. Již v 3. vydání jsou zrevidovány podstatně, zejména poznámka o písni Horo, horo, vysoká jsi a identifikace kněžniny schovanky. Užili jsme i v nich výstižného připomenutí R. Havla o rčení to je metr; mohu jeho předpoklad podepřít i zřejmými doklady z materiálu Ústavu pro jazyk český: z Kosmáka (1878) „No, v péře že by byl až tuze, to není — jsou jinší nad něho: ale v šavli, to je vám metr“, a ještě i ze Šimáčka „Ráčíte být metr, paní tetinko“. — Verš Slyš mne, drahá krásotinko… není ovšem z Klácela, ale je opravdu — a nikoli nejvýš — podle Klácela; jsou u Klácela i další slova Lady schovanko, ale je u něho Slyš mě… (nikoli mne).

Z poznámek dr. R. Havla, které nám dal k disposici ještě před dokončením našeho 4. vydání, přijali jsme, jak je vidět, značnou část, třebaže ne všechny.

Boh. Havránek

 

O naší opravě ve shodě přísudku na str. 241 (aby nevěstu zbavily krásného věnce m. … zbavili…) soudíme na rozdíl od Havla, že nezužuje autorčinu představu, nýbrž že ji plně vystihuje. Celý kontext ukazuje k tomu, že právě ženy sňaly nevěstě věnec, bylo to jejich právo i jejich obřadní úkol. Babička, která jako starosvatka koupila pro nevěstu čepec, „pokývla … ženám, že je po půlnoci, že patří nevěsta ‚ženám‘. Začaly se trochu hádat, trochu tahat o ni, ženich i družba opírali se proti tomu, aby nevěstu zbavily krásného věnce, ale nic platno, ženy si jí dobyly a odvedly do sedničky.“ Výklad R. Havla zde, myslím, smysl posunuje.

Shodu u přísudku zatočili šli na str. 82 a 83 upravujeme ve 4. vydání podle Havlovy připomínky a vyrovnáváme tak s tvarem neurousali. Pro možnost vyrovnání na shodu ženskou však mluví několikeré užití ženské shody ve vydání z roku 1855 při podmětu „babička a děti“, „babička s dětmi“: „Nešly daleko a octnuly se mezi listnatým stromovím, skrze něž viděly již bílý dvorec“ (53), „Vidíte, ani mi ještě nenapadlo povědět vám, že jsme mluvily v altánku s paní kněžnou“ (56), „Abychom neodnesly milostivé paní spánek“ (87), „… neboť jsme šly kolik hodin lesem a na žádné stavení jsme nepřišly“ (94), „Pomodlily jsme se otčenášek“ (94) — proti mužské shodě na str. 229: „… udělala kříž, kázala dětem totéž učinit a tiše opustili zahradní domek.“

U typu vy děti, ty Barunko a pod. není skutečně ve vydání z roku 1855 čárka za zájmenem, ale velmi hojně není vůbec ani za vokativem; vokativ vůbec nebývá čárkami oddělen. A přece je nutno podle kontextu i podle celkového rázu výpovědi rozlišovat tak, jak činíme v NK, typy se zřejmým vokativem: „A vy, děti, mlčte“ (141, doplněna první čárka), „jen vy, děti, sedněte“ (41, doplněny obě čárky), „Vy, chlapci, jděte slušně“ (110, doplněny obě čárky), od vět typu „Jestlipak ale vy, děti, posloucháte své babičky?“ (51), „to vy, děti, ještě nevíte, jak to je, když musí opustit člověk místo, kde vyrostl“; u tohoto druhého typu nelze vypustit jen čárku za zájmenem, jak navrhuje Havel — spíše lze zde celé vy děti pokládat přímo za podmět, a proto ve 4. vydání zde čárky vůbec vypouštíme.

Ani u typu ty Barunko není možno rozhodnout se obecně pro čárku pouze za vokativem. Zájmeno ty není tu vždy v těsném spojení se jmenným vokativem, jako je tomu na př. ve větě: „Ty čtveračko, nechceš rozumět, ale…“ (122), „Ty Frantino, co myslíš, přijdou zejtra?“ (134) a snad i ve větě „Ty holka, když ho máš ráda, nepřitěžuj mu svým nářkem“ (207). Zájmeno mívá někdy důraz, má charakter vytýkací, a tam čárku doplňujeme podle dnešního vzoru, jako na př. ve větách: „Adelko a ty, Helenko,…“ (110), „a ten obraz si necháš ty, babičko, až ti odrostou, abys měla památku“ (220). Obě čárky tu doplňujeme ve větách s podobným významem: „Ty, Vilímku, neobjímej kdekterého psa“ (174), „Ty, Jeníku, nesněz chléb před časem“ (174), kde se babička obrací k jednomu a pak k druhému; podobně i ve větách: „ty, mámo, víš, žes pro mne opustila také otce i matku“ (192), „A vy, kmotra, upokojte se“ (192), „Ty, Madlo, neplač“ (192), „Ty, Barunko, nekrč nos jak králík“ (226), „Ty ale, stařenko, přijď zejtra v tu dobu ke mně“ (220), „ty, Barunko, jdi a dej mi pozor po těch dětech“ (183), což jsou všechno věty podobné větě „Jen se ty, Viktorko, nic neboj“ (63), kde také doplňujeme obě čárky. Podle uvedených vět jasných doplňujeme jednotně i ve větě „Odkudpak ty, proutečku, asi plyneš?“ obě čárky.

U vět jako „To je zdvořilý člověk ten Vlach“ (31), „Ale je to chlapík ten ženich“ (239) nyní ve shodě s autorkou čárku neklademe, ale vypouštíme ji ve 4. vydání i ve větě „To musí být zlá nemoc ta hlavnice“ (181), kde ji autorka má.

Ve větách „druhý hoch Václav a Cilka“ (84), „Tatík se ho bojí a máma chudák to víte, jako by již na světě nebyla“ jde přece spíše o prostý těsný přístavek, proto neoddělujeme čárkami; jinde jsou zřejmé volné přístavky, které Němcová měla bez čárek, všude odděleny.

Ve výrazech jako viďte babičko, hečte babičko, víte babičko a podobně zachováváme způsob autorčin jako dobře odůvodněný. U viď, viďte nemívá autorka čárku, ale jsou i doklady s čárkou (viz str. 106, kde je ponecháváme). Poněvadž u výrazů viďte vidíte jde právě o přenesený význam různě pokleslý, rozlišujeme jej ponecháním bez interpunkce nebo vložením čárky. Doplňujeme čárky ve větě „Vidíš, holátko, na tebe se málo dostalo“ (52), „Vidíte, tatíku, tak a tak to je“ (193); protože autorka sama má „Vidíte, milé děti“, „Vidíte, děti“ (18). Ve větě „Jen nech, babičko“ (217) je původní čárka autorčina dobře možná, ve výraze „I jdi bloudku“ vloženou čárku ve 4. vydání vypouštíme podle autorky.

R. Skřeček

 

Pozn.
Jen poznámkou upozorňujeme, že by se měla přezkoumat otázka infinitivů složených sloves typu přinest, dovest, uctit, pomstit, kterých autoři nemuseli vždy užívat jen pod tlakem soudobých pravidel. Krátké infinitivy jsou živé ještě dnes v nářečích (dlouhé jsou při zúžené kmenové samohlásce: přinýst, dovíst, i u sloves nesložených: nýst, víst). U Němcové jde pravděpodobně víc o vliv jazyka lidového než knižních pravidel a gramatik, k nimž velkou důvěru neměla (srov. dopis V. Vrbíkové z prosince 1851, Knihovna klasiků, str. 191).

Zdroj: Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 7-8 (zveřejněno se souhlasem redakce)
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4250

Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

Doporučujeme

Pro správu majetku používáme SW KLID
Software pro správu a údržbu majetku SW KLID