mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

Nelehký osud sochařky Marie Uchytilové

„Všemi jazyky světa mlčí mé sochy, které dělám pro vaše děti…“, řekla kdysi akademická sochařka Marie Uchytilová, autorka největšího pomníku dětským obětem války na světě. Mimořádné sochařské dílo, znázorňující dvaaosmdesát zavražděných lidických dětí stojí od roku 2000 na místě vypálené vesnice. Připomíná jeden z nejkrutějších nacistických zločinů i smutný osud jeho předčasně zemřelé autorky.

Na konci války bylo Marii Uchytilové jedenadvacet let. Když se dozvěděla, že ve válce zahynuly miliony dětí – židovských, českých, polských i německých, rozhodla se, že vytvoří dílo, které bude navždy připomínat dětské oběti a stane se mementem. Od toho okamžiku se věnovala přípravě na realizaci své odvážné myšlenky.

Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, pak nějaký čas učila na pražské odborné výtvarné škole, ale jak sama později napsala: „…neminul den, abych nevytvořila alespoň malou skicu dětské hlavičky nebo postavy. Měla jsem ve skříních stovky, snad tisíce studií pro budoucí památník dětským obětem války…“

Marie Uchytilová, foto archiv muzea

Ale s návrhy stále nebyla spokojena. Až v roce 1969 přišla na myšlenku ztvárnit pomník dětským obětem války jako jeden konkrétní zločin. Rozhodla se, že vytvoří sousoší dvaaosmdesáti lidických dětí, které zahynuly v plynových nákladních vozech při převozu z polské Lodže do Chelmna.

„Přála bych si, aby se nad hrobem těchto dětí jednou jako v Shakespearově Romeovi a Julii „smířil s domem dům“…“, napsala tenkrát a začala o nich shromažďovat všechna dostupná fakta – jezdila do archivů, mluvila s lidickými matkami, které ji od začátku podporovaly.

„Marie věřila v sílu té myšlenky. Byla přesvědčená, že jen tak je možné ukázat tu tragédii – až lidé uvidí všechny děti pohromadě, uvědomí si, co to bylo za hrůzu! Ze jen z jedné malé vesnice bylo tolik dětských obětí… a to všechno se odehrálo v srdci Evropy!“ vzpomíná manžel sochařky Jiří V. Hampl, který jí od začátku pomáhal. Společně vybudovali ateliér, který mohl pod svou střechu pojmout tolik plastik najednou.

„Začala jsem pracovat velice tvrdě a neúnavně, od té doby jsem nepřerušila práci ani na jediný den,“ vzpomínala později Marie Uchytilová. V ateliéru trávila až osmnáct hodin denně. Za pomoci svého manžela tvořila dílo bez pochopení a bez jakékoli finanční podpory: „My jsme do toho díla dali veškeré úspory našich rodičů, všechno, co jsme kdy vydělali sochařskou prací, já a můj manžel. Žili jsme v nouzi a nestydím se za to, lidé to pochopili a nosili nám i chleba, oblečení, hadry, které jsem potřebovala na sochy.“

V té době se marně obracela na oficiální místa: nomenklaturní úředníci na ministerstvu kultury prostě nemohli pochopit, jak vůbec někdo může tvořit dílo bez společenské objednávky: „Na dopisy nikdo nereagoval, bylo jim to jedno. Ale umělcům, jejichž sochy se tyčily na veřejných prostranstvích a v pamětních síních, to asi jedno nebylo, protože nešetřili pomluvami. Říkali o mé ženě, že zešílela,“ vypráví rozhořčeně Jiří V. Hampl. „Neviděli to nadlidské úsilí, nechápali její zaujetí, ani to, že tvoří zadarmo…“

Jestli autorku v té době někdo povzbuzoval, tak to byla rodina, pár přátel a lidické ženy, které si přály, aby pomník byl odlit do bronzu a instalován na místě, kde stávala zničená obec.

„Odlévalo se podle toho, jak jsme sehnali peníze,“ vysvětluje další složitou fázi vzniku neobyčejného díla pan Hampl. „Zpočátku jsme mohli pracovat jen díky drobným dárcům. Časem do našeho ateliéru v Hodkovičkách začaly přijíždět tisíce lidí z různých částí světa. Prakticky sedm dní v týdnu byl den otevřených dveří. Celých dvacet let! Lidé přinášeli květiny i drobné příspěvky, povzbuzovali Marii a ujišťovali ji, že to, co dělá, má smysl. Tohle jí dodávalo obrovskou sílu. Víte, práce na sousoší pro ni nebyla jen náročná Jyzicky, ale také psychicky. Vždyť ona to utrpení dětí prožívala s každým z nich znova a znova, den co den…“

Sádrový prach, vlhko, chladno a neustálé šplhání na štafle se začaly podepisovat na zdraví autorky. A následky? Oboustranný zápal plic, opakované záněty průdušek a artróza dolních končetin. Umělkyně se už neobešla bez francouzských holí, přesto pracovala stejně vytrvale. A stále doufala. Zatímco oficiální místa se k záležitosti pomníku stavěla netečně, zájem lidí neutuchal.

Marie Uchytilová měla v té době hodně spojenců v novinářích, filmařích i televizních štábech. Díky jejich reportážím se o pomníku dozvěděl celý svět: projevili o něj zájem Japonci – chtěli jej umístit do Hirošimy. Bývalý německý kancléř Helmut Kohl se zase nechal slyšet, že pokud o pomník neprojeví zájem naše oficiální místa, odkoupí ho německá vláda a následně daruje do Lidic.

„Naše ministerstvo kultury tehdy zareagovalo tak, že sousoší v sádře odkoupí a uloží ho v Nelahozevsi – v depozitáři. Ale to by byl konec toho díla,“ vzpomíná J. V. Hampl.
Marie Uchytilová se cítila bezmocně jako nikdy předtím: „Jsem zdrcena nespravedlností, lhostejností a nezodpovědností… Je mi líto, že jsem se v naší krásné a strašné zemi vůbec narodila,“ vyznala se ze svého zklamání v dopise lidickým ženám. Práce na pomníku ji stála příliš mnoho sil a zdraví. V listopadu 1989 těžce onemocněla.

„Z nemocnice už se nevrátila – zemřela den před revolucí,“ říká Jiří V. Hampl. „Slíbil jsem jí, že dílo dokončím. Marie si to zasloužila.“

Díky nesmírné houževnatosti Jiřího V. Hampla, snahy dcery Sylvie Klánové a vytrvalé pomoci z domova i ze světa mohlo být postupem času všech dvaaosmdesát soch odlito do bronzu a instalováno na pietním místě v Lidicích: „Za celou dobu jsme díky sponzorským darům získali dvanáct milionů, ale všechny peníze byly převážně z ciziny,“ říká J. V. Hampl.

Pomník byl slavnostně odhalen v červnu roku 2000. „Do té doby se o lidických dětech moc nemluvilo,“ říká dcera autorky Sylvie Klánová. „Málo lidí znalo jejich skutečný osud. Teď tam jezdí návštěvy z celého světa, nosí tam květiny a hračky a neskrývají svůj obdiv, úctu ani slzy. Maminka říkávala, ze slzy všech lidí na světě jsou stejné, a nikdy nepřestala věřit v sílu své myšlenky, že dělá správnou věc, že takové dílo má lidem co říci…“


Marie Uchytilová. Vystudovala sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Otakara Španiela. Pracovala jako profesorka na pražské odborné výtvarné škole. Realizovala řadu plastik, např. Barunku Panklovou v České Skalici, Pietu ve Žďáru nad Sázavou, Šťastné děti v Říčanech a další. Vedle toho vytvořila sochařské portréty známých osobností (například Martina Růžka a Josefa Moučky či pražského arcibiskupa Josefa Berana). Je autorkou jednokorunové české mince, která byla ve světě hodnocena jako nejhezčí oběživo. Téměř dvě třetiny života věnovala realizaci sousoší v Lidicích. Konečné podoby pomníku ani demokratických změn ve společnosti se nedočkala.

Jiří V. Hampl (nar. 1929). Studoval na ČVUT, věnoval se též olejomalbě u profesora Otakara Nejedlého. Je autorem celé řady medailí, portrétů a figurálních plastik. Spolupracoval na realizaci pomníku v Lidicích a zasloužil se o jeho dokončení v roce 2000. Dnes se věnuje krajinomalbě. Žije a tvoří v ateliéru v Praze-Hodkovičkách.

 

Článek vyšel v časopise Dějiny a současnost 9 | 2009 a uvádíme ho se souhlasem autorky (Tamara Wölffelová)

Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

Doporučujeme

Software pro správu a údržbu majetku SW KLID

Pro správu majetku používáme SW KLID.