mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

Kávová společnost, úryvek

Scéna ze společenského života, zvlášť krásné pleti

Pan rada odcházeje: „Tedy zase visita. Proklaté visity – já si nemohu kabát koupit – dluhů plno – ale visita musí být. – Já ti to jednou všecko vyházím!“ – S takovou přitlačí si pan rada klobouk na hlavu a bouchne dveřmi. –
„Ty – ty vyházíš – hubou!“ ušklíbne se po něm paní radová, obrátí se k slečně Kamile, své dceři, která čte právě zajímavý román od Paul de Kocka, – poroučí jí: „Teď nech čtení, a pojď mi pomoci, máme je tu hned na krku – und ich will nicht die Schond haben – aby se řeklo jako o bürgermeistrové, že se musí na kafe čtyry hodiny čekat.“ –

Pan rada odcházeje: „Tedy zase visita. Proklaté visity – já si nemohu kabát koupit – dluhů plno – ale visita musí být. – Já ti to jednou všecko vyházím!“ – S takovou přitlačí si pan rada klobouk na hlavu a bouchne dveřmi. – „Ty – ty vyházíš – hubou!“ ušklíbne se po něm paní radová, obrátí se k slečně Kamile, své dceři, která čte právě zajímavý román od Paul de Kocka, – poroučí jí: „Teď nech čtení, a pojď mi pomoci, máme je tu hned na krku – und ich will nicht die Schond haben – aby se řeklo jako o bürgermeistrové, že se musí na kafe čtyry hodiny čekat.“ –

„Prosím tě mutr, dej mi s tím pokoj!“ odpoví slečna, ani se nepohnouc. – Radová chce něco odpovědít, vtom ale přichází do dveří služka. „Jejich milosti,“ vyřizuje, „nenesu cukr, ani rum, ani to thé, kupec mi to nechtěl na dluh dát, dokud jejich milosti nezaplatí starý dluh!“ – „Impertinentní chlap. Nemohla jít k jinému, ona hloupá?“ hněvá se milost. – „I jejich milosti, ti druzí by mě vyhodili, ten je z nich ještě nejzdvořilejší,“ usměje se služebná. –

„No, tedy šla k němu, řekla, že se nechám uctivě poroučet, aby měl ještě do prvního strpení, že se s ním spořádám.“ – Služka odejde. – „To je náce, – takový škandál člověku dělají pro pakatel!“ hněvá se radová a jde chystat na stůl. Slečna si nevšímá, co se kolem ní děje, tváře jí hoří roznícením, oko se jí kalí; najednou ale položí hlavu do dlaní, oči zavře, ruka s knihou sklesen do klína.

„Ich bitt’ich – cožpak jsi u té knihy usnula? – Jdi se ustrojit alespoň, abychom byly v ordnunku a ty drchny aby neměly o čem klepat. – Zrichtuj si trochu kokšle – víš že přivede dnes Herr von Oslova toho, co s tebou na bále tolik tancoval – jakpak – no wie heisst er denn, je to prý gutsbesitzra syn z lantu.“ –

Slečna se trochu ze svého polosnění probudí, protahuje se chvilku, zívá – pak knížku schová do stolku, zvolna vstane a povídá: „Mutr, já jsem müd – wie zerschlagen!“ – Nato jde ke stolu, prohlíží všechny talíře, vezme s jednoho koblihu a začne jíst. – „Prosím tě, neber mi to,“ ulekne se radová, „ich hobs gezählt – pro každou jedna, tři by zbyly – aby se nezdálo, jako bych je měla scélovaný. Kdopak by se jich dokrmil, apotekrová by sama vlka snědla – a stará Klepanda, das weiss – ta na to konto ani neobědvá!“ –

„Auch die! – Proč tu, mutr, zveš? Je to cu gmein osoba.“ – „No, das wär schön – abych ji nepozvala – ta by krásně klačovala.“ – „A co budem smáčet ke kafe, mutr, hast keine Kipfel?“ – Služebná zaslechne poslední slovo, a povídá pro sebe: „Budete smáčet děvečky.“ – Dále pak vyřizuje, že viděla milostpaní půlmistrovou z domu vycházet. – To trhne matkou i dcerou, obě pospíší, by sebe i vše ostatní zrichtovaly. –

Po chvíli

Slečna sedí s načesanými kokšlemi, drží v ruce vyšívání. Paní radová má kopfputz – a ještě sem a tam něco opravuje. Tu najednou ozve se přede dveřmi šust, šum, šepot, služebné vyběhnou z kuchyně, je slyšet asi desetkrát po sobě opakování „poníženě ruku líbám“. – Paní radová si povídá: „No – endlich – už jsou tu – slyším kuňkavý hlas frajle Lídy.“ – Klepání na dvéře, paní radová volá „herein!“ – přiskočí ke dveřím, slečna s rozestřenou náručí běží proti frajle Lídy, paní radová objímá a líbá jednu paní za druhou, jako by srdečností se rozplynout chtěla. –

Paní radová: „Erlauben Frau von Bürgermeister – to je ten nový profét, co dostali z Prahy? – Wunderschön – krásně jim pasuje – inu, to je hned vidět, co je gusto – tady ti krejčí!“ –

Paní bürgermeistrová: „Ah, kdopak by zde si dal šít! – Ale zdá se mi, že je zu einfach – koštoval mě sto zlatých stříbra – a kdo to na něm vidí? – Za čtrnáct dní bude mít každá řemeslnická holka takový profét.“ –

Paní doktorová: „To je to nejhorší, že nemůže člověk nic pro sebe mít – hned to každá má. Pomyslejí – moje mlíkařka, – ona se mne onehdy ptá, v kterém krámu v Praze kupuju klobouky a parasolky, chce na leto dceři koupit; že prý když na to vynaloží, aby to bylo důkladné. – Pomyslejí – já myslela, že mne šlak trefí!“ –

Slečna Kamila: „Nein, das ist unerhört!“ –

Paní Klepanda: „Taková motyka, ta potřebuje klobouk!“ –

Slečna Kamila šeptá slečně Lídy: „Sama byla také motyka – děvka!“ – Slečna Lídy se ušklíbne. Paní radová pobízí paničky k sezení. Paničky se upejpají, žádná nechce sednout na první místo, a žádná nesedá na poslední – konečně se přece rozesednou a začnou plést. Slečny sedí opodál u stolku blíže okna, vyšíváním se zaměstnávajíce a chvilkami tiše spolu šeptajíce. –

Paní radová k paní bürgermeistrové: „Frajle Kády a frajle Fíny jely tedy do Nebylova k obrštovic?“ –

„Jo? Fräule Lipy sama pro ně přijela,“ povídá purkmistrová. – „To jsou unzertrennlich ty holky. – Mají tam dnes Tanzunterhaltung!“ –

Slečna Kamila šeptá slečně Lídy: „Poslouchej, unzertrennlich ty holky! – Včera mi povídala Káda, že ty šaty, co měla Lysa na bále, nebyly nový, že byly barveny najplavem – že ji to koštovalo groš stříbra – pomysli, to je špína.“ –

„Ah nicht möglich – pfui teufl – groš stříbra, – obarvené šaty do takového bálu! – A k čemu byla Káda ustrojena, a Fína, – měly toho na sobě – jako palméslové. – Kokety, kdyby nebyli u obrštů oficíři, však by se k nim nešmajchlovaly.“ –

„Wundert mich – že tam není doktorka,“ tichounko šeptá Kamila, aby to řečená paní, u stolu sedící, neslyšela, „vždyť ona má – ein intimes Verhältnis – s obrleitnantem Séblklirem – celý svět si o tom povídá!“ –

„Však, kdyby ho netraktýrovala, nechtěl by ji, starou kobzu.“ – Slečny se ušklibují. –

Paní Klepanda: „Ale s tou mlíkařkou – to mi nejde ani do hlavy – já to znám tu rotu – jak to pár grošů má, chce to vylízt výš než člověk, který má přece bildunk. – Ale oni jí přece, paní z doktorů, neřekli o tom krámu; – já bych ji vyvedla navrch makovice.“ –

Paní doktorová: „Gott bewohr – já jí nepověděla – ale moje panská jí to po straně řekla. – Je to smutná věc, že nedostane člověk poctivou, upřímnou služku. Každá nás po straně šidí“ –

Paní apatykářová: „I to mají takový ungebildet folk všecko dohromady – žádná za nic nestojí. Já devětkrát ten rok vekslovala – a jeden větší čert než druhý, – kradly, pomlouvaly, mlsaly a neplechy tropily“ –

Paničky se usmějí a Lídy šeptá Kamile: „Ať řekne pravdu – že je sama čert skoupá a žárlivá. Nám taky děvečku přemluvila, a pak ji vyhnala – a tu měla mutr zrovna ráda.“ –

Paní radová: „Takové štěstí – jako Skalická, nemá žádná z nás – u té se každá drží – ich kann nicht begreifen, že se každý k ní táhne. – Přece unsereiner také ví co dělat.“

Paní komisarka: „Jo, to holt každá neumí; vždyť jsou mužští také do ní všickni zblázněni.“ –

Paní kancelistová polohlasitě: „Ona je dobrá, s každým vlídně mluví – a je prý vzdělaná.“

Paní bürgermeistrová urputně: „I jdou – mlčej, vždyť ji neznají, to se jen tak mluví; hrdá je, sotva že se mnou onehdy mluvila. Gebildet – pěkně gebildet, já přece vím, co je bildunk, mám Weltkenntniss – ale jak se ona chová, to jsem neviděla, to není pěkný aufführunk. – Já bych se byla lieber kdovíkde viděla než u ní neulich, jak jsme byla zvány na čaj.“

Paní Klepanda: „Ten čaj, co si to vzpomínají za módy – je to brynda – to je mně milejší šálek kafe.“ –

Paní apatykářová: „Já držím s nima, Frau von Klepanda – člověk se toho nic nenají.“ – (Paničky se smějou.) –

Paní komisarová: „Ale to je první, co slyším, Frau von Bürgermeistr, že byli u Skalické. Byla jsem čtyry dni na venku, pozvaná na masopust u přátel mého muže – to vědí, sprostí lidé – člověk jim to nemůže odepřít – měla jsem dost dlouhou chvíli. – Jsem neugierig – prosím jich, jak se unterhaltovali u Skalických, copak tam viděli, kdo tam byl?“ –

„Nejvíc mužští, to vědí, také páni z Prahy – aufführovala mi je co literáci. – „Literáci!“ ozve se paní Klepandová, „hm to je toho – to jsou takoví, co zpívají na kruchtě?“ – Slečna Kamila se ušklíbne a povídá: „Ne, Frau von Klepanda, – literát je, co píše kníhy.“ –

„Hm, tak jsou to písaři – také nic nóbl,“ odpoví zase paní Klepandová.

„Nóbl – ani řeč,“ pohodí paní purkmistrová opovržlivě hlavou. – „Kdybych to byla věděla zum voraus, zajisté by tam Kady ani Fíny byly nesměly jít. Ti mužští, ono se to tam chová jako doma – o nějakém solid betragen, ani řeč. Já myslila, páni z Prahy, no to se budou děvčata dobře bavit (tady prosím jich pro ně mnoho unterhaltunku není) – ale litovala jsem toho.“ – „Copak tam dělali, prosím jich,“ vyzvídá komisarová, „že prý je tam hrozně frei tón – škandální – já nechci pánbůh chraň pomlouvat – ale tak se povídá.“

„Je to pravda, je im höchsten Grad unschicklich; když jsem tam vešla, poklonil se každý jako panák dřevěný, ruku políbit ani jim nenapadlo – a hned všecko ‚vy slečno‘ – my byly v největším verlegenheitu – kdopak se zná do jejich vymyšlené řeči – a pak tu impertinencí – říct, že bychom ji měly umět. Ich bitt Sie! – A to ještě všecko nic. Konečně začal jeden z těch pánů hrát na piano; – vzpomnělo si to tancovat. Tancovali. Já seděla v sitzzimru – pak jsme šli také do salonu – pomyslejí, koho vidím za mojí dcerou tancovat. – Ne to by neuhádli – panskou od Skalických s jedním z těch literáků!“ –

„Ah das ist infam – to je škandál – že se nestydí!“ tak a jinak zaznělo v shromáždění. –

„Ich sag’s ihnen,“ pokračovala purkmistrová, že jsem nevěděla hanbou kde jsem – moje dcera se služkou v jedno kole. Já ji také hned vytrhla z kola, ustrojily jsme se a šly štandepéde domů. – Jiná paní by se entschuldigovala – že se stal irrunk – ale ona mi ještě řekla do ksichtu – moji visitu že snadno entberuje.“ –

„To je vidět, že nemá ta osoba dobrý rozum,“ ozvala se paní Klepanda. –

„To řekl pan z Oslova také,“ pravila paní radová, „že není při dobrém rozumu. – Má být überspannt; schon ihre Sproche. – Vždyť jí není rozumět, když mluví česky. – Přece člověk taky umí dobře česky – ale to je cu moc.“ „Taky kouří!“ uštěpačně prohodila Lídy.

„Kouří!“ spráskla ruce paní Klepandová, „kouří, kdo to jaktěživ slyšel – aby ženská kouřila!“ –

„Ah slečna Kamila také kouřila,“ usmála se doktorka. „Pan obrlajtnant Séblklir to povídal jedenkrát u nás, že jí to einzik krásně slušelo.“

„Kdoví koho viděl pan obrlajtnant – vždyť on se na slečinky ani nedívá,“ odsekla Kamila. –

Vtom zaklepáno na dvéře a na dovolení vešli do pokoje dva pánové, jeden měl veliký nos, druhý byl velice červený. – První byl pan Dlouhý, druhý pan z Oslova.

Pan z Oslova, který byl již v společnosti znám, hned začal s dámami se bavit; paní purkmistrový ptal se na slečny s přiměřeným komplimentem, paní doktorky, jak se bavila na bále, paní komisarku litoval, že měla venku dlouhou chvíli, ujišťoval, že ji společnost na bále pohřešovala, paní Klepandové mluvil o její Amině, čtvernohém to mazlíčku, paní kancelistová se ho ptala, co by měla dětem udělat, že se nastydly, paní lékárnice si stěžovala, že byly na bále špatné koblihy. – A pro každou musel mít pan z Oslova odpověď, radu a poklonu; byl začátečník, dostal se teprv do města co praktický lékař, a tudy mu bylo protekcí třeba. – Paní purkmistrová i paní radová byly mu velice nakloněny, dílem že měly dcery, dílem že byl velice uhlazený, zdvořilý člověk a nikdy jinak nepřišel do visity než co živý obrázeček národního žurnálu. – Druhý doktor nenadělal s nimi mnoho ceremonií, byl již ženat, a přišel k pacientkám třebas v juchtových botách, nad čímž se paní purkmistrová vždy velice mokýrovala.

Když se pobavil s paničkami, obrátil se k slečnám, jež zatím s panem Dlouhým o bále mluvily. Pan z Oslova – paničky ho raději jmenovaly „Herr von“, krásněji jim to jméno do uší znělo než jednoduché „doktor“ – se hned vpletl do řeči a pomohl slečnám kritisovat. Rád by byl řekl ještě jednou slečně Kamile, že byla královnou plesu, kdyby nebyla přítomna paní purkmistrová slečna Lídy, které to byl již také řekl. – Přece to věděl ale tak chytře nastrojit, že vytáhl z kapsy svadlou kytičku, a Kamile ji ukazuje, pošeptal: to že je ta od ní, a věčně že ji bude na srdci nosit. – Po té intrádě strčil ji zase šikovně do kapsy, aby to paní purkmistrová ani paní komisarka nepozorovaly, – a slečna Kamila všecka blažena sladce se na něho usmála, a trošku si vzdychla. – Slečna Lídy zatím snažila se zase být co možná milostnou k panu Dlouhému a mluvit co nejlépe česky, neboť ji pan Dlouhý ujišťoval, že přijde ještě jednou česká řeč do módy, mluvil jí o měkkosti české řeči, uváděje co důkaz: že nyní rodiče nejdříve nechávají učit děti česky, aby si pro druhé řeči jazyk oblomily. – Paní radové se to nelíbilo, že ten gutsbesitzrů syn více s Lídy mluví než s Kamilou, byla by to přece jen lepší partie než doktor, který nic nemá; – přetrhla tedy řeč otázkou, kdy budou dávat pánové ty tanzunterhaltunky a jak to bude? – „Herr von Oslova je Ausschuss, ne?“ zeptala se paní purkmistrová. –

„Ano milostpaní, já i pan Dlouhý, můj přítel.“ „No tedy nám povědí, jak to bude a kdo všecko tam bude?“ vyzvídala paní Klepandová. –

„Jak ráčíte vědět, staví se už sto let na zdejší radnici věž, a posud nesešly se prostředky k tomu, aby se mohla dostavět; i usneslo se několik mladíků zdejších a okolních, z pouhé vlastenecké lásky, s povolením slavného magistrátu, k tomuto účelu dát tři besedy. Bude to na střelnici – vojenská banda bude hrát – vchodného bude dvacet krejcarů stříbra.“

„To bude ale přitom jídlo zadarmo?“ ozve se paní apatykářka. –

„Ne, prosím milostpaní, co kdo sní, musí si zaplatit, ale muzikantům se nemusí platit, a dámy pozvem zadarmo. – Zítra začnem zvát, každý v jednom díle města – katalog dam mám již zde!“ dokončil pan Dlouhý. –

„Kdopak tam bude všecko; – bude přece společnost nóbl?“ vyzvídala paní purkmistrová. –

„Já sám, milostpaní, nejsem tak znám zde v společnosti, ale rokovalo se o tom v celém shromáždění, a tudy doufám, že bude květ společnosti vybrán,“ zdvořile se uklonil pan Dlouhý. –

„Pozvou také paní Skalickou?“ ptala se dále paní purkmistrová. –

„O zajisté, ona je paní o naši vlast zasloužilá, kupuje všecky české knihy, mnoho jich i čte, mluví česky, a když některý vlastenec přijde sem, každého pozve na čaj.“ Paničky zůstanou sedět, ani žádná nemrká, paní purkmistrová je ale červenější a červenější, krčí nos, ohrnuje pysk, konečně vyrazí zlostně: „Kde Skalická je, tam já nepůjdu, – ani své dcery nedovolím!“ – „Já také ne – já též ne – ani já!“ ozývalo se v společnosti. – Pan Dlouhý seděl jako hrable, nos se mu zdelšil o kolik coulů – nevěděl ani čí je, a prosil konečně o vysvětlení a ponaučení. – Ale to bylo ještě horší, každá chtěla povídat, každá věděla něco na paní Skalickou – každé ublížila, každou urazila nanejvýš. – Jedna jí vytýkala, že není hospodyně, druhá, že vede svobodný život – třetí, že je koketa, čtvrtá, že kouří, pátá, že si z nikoho nic nedělá, šestá, že má „ein intimes Verhältniss“ – sedmá to a osmá ono – jediná kancelistová mlčela. – Konečně přišel pan z Oslova k slovu. – „Milostpaní, neračte se horšit, tomu se udělá konec; pro jednu osobu nesmí trpět společnost, a dokonce když dává pohoršení celému městu. Nesmíme dopustit, aby se něžný a cudný cit našich dam urážel. Já myslím, že mi, příteli Dlouhý, přisvědčíš?“ –

„Ano, já to zítra v shromáždění přednesu, aby se paní Skalická nezvala.“

„Tak, ať cítí, jaký trest následuje, když se chce vymknout z koleje našeho života,“ doloží pan z Oslova. – Společnost mu přisvědčí, usmívají se zase všechněch tváře, slečna Lídy tiskne panu Dlouhému ruku a slibuje mu, že bude na „bézedě“ deklamovat jednu „bázeň“. – Vtom vkročí do dveří pan rada, společnost ho vítá, on se na vše strany klaní, paní purkmistrové líbá ruku – své manželce dá hubičku. Zatím je káva uvařena, slečna Kamila začne nalívat, a ke kávě smáčejí paničky, rohlíčky a „děvečky“. –

1855

 

Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

Doporučujeme

Software pro správu a údržbu majetku SW KLID

Pro správu majetku používáme SW KLID.