mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

U nás

ze II. dílu

Poprvé mu tak řekla a jak došla, chtěla mu políbit ruku.

Nový farář však nedopustil. Stiskl stařence ruku, děkoval jí a hned prosil, aby posla uctila, aby mu dala vína do čeledníku a něco jíst, ať ho uctí, když přinesl takovou novinu. Sám pak vkročil do svého pokoje; stanul hned za prahem a dal se do volnějšího a pozorného čtení došlého listu, kterým Její Výsost Kateřina vévodkyně Zaháňská, paní na Náchodě a Chvalkovicích, ustanovovala jej na padolskou faru. Když dočetl, sklesly mu volně ruce s listem; na okamžik se zamyslil, pak obrátil oči do výše a povzdechl. Uvědomil si, že to vážný okamžik v jeho životě, že nešel sem jen proto, aby si hmotně polepšil, že s novou hodností připadly mu těžší úkoly i zodpovědnost.

–––

„Kde je teď paní vévodkyně?“

„Byla v Římě, ale odtamtud už odjela. Myslím, že se usadila zas ve Florencii,“ odpovědět důchodní a paní jeho chvatně doplňovala:

„A co se stalo, nežli odjela z Říma, pane farář!“ Začala česky a po Německu pokračovala:

„Psala Tyny, komorná, své matce na zámek, a ta mne tuhle zastavila a vypracovala o tom psaní z Itálie, co dcera s druhou komornou měly práce, nežli odjely z Říma. Její Výsost že z toho tolik nakoupila, krásných nemohlo do kufrů vejít. Stěží to všecko přec konečně uložily, až na jeden župan. Ten se už nemohl nikam vejít, krásný hedvábný župan, ze vzácného hedvábí, krásný prý, celý z hedvábí navrch a vespod zas jiné hedvábí a látek vzácných, že to neměly už kam dát, už se to nemohlo do kufrů vejít, krásný hedvábný župan, ze vzácného hedvábí, krásný prý, celý z hedvábí navrch a vespod zas jiné hedvábí. To si můžete pomyslit jaká krása! A jak komorné nad ním stály, přijde paní vévodkyně. , Že nemáte místa pro něj? povídá. ,Já pro něj místo mám, dejte sem! a zavolá z předsíně mladou Taliánku, posluhovala jim, takové prý osmahlé, chudé děvče, a povídá: , Tumáš , ten župan je tvůj! To si můžete pomyslit, co komorné a co to taliánské děvče , jak bylo u vidění. A co také ta holka s takovým županem!

„Prodala ho,“ prohodil důchodní , jenž za toho vypravování jemu již známého roztíral podešvem písek a na to se přihrnut díval.

“ Přece ho bylo škoda. Ale což vévodkyni o župan!“

“ To ano, ale což tuhle panu duchovnímu!“ farář se usmál; v slovech však nebyl žert. Důchodní rozuměl. Zvedl hlavu a zamával rukou, jako vy mouchy odháněl.

“ Oh! Oh! Škoda mluvit. Copak ještě župan, ale ostatní outraty! Ty cesty! To je peněz, oh, máme někdy co shánět. Ale teď přece spíš vyjde, to už není jako o kongresu ve Vídni.“ Pohlédl na faráře a dodal důvěrně, bezděky tišeji:

„Už není tak prudká a pořád samá společnost a samý plezír. A povídají, že začíná být nějak pobožnou a že dost často je u ní viděř kněží, naše, katolické kněží. Rozumíte?“ a podíval se významně na faráře. Kdopak ví, co v tom zase je , jestli ne jen rozmar.“

„Ten nejspíš, to bych myslil,“ přisvědčoval farář vážně. “ rozmar, dlouhá chvíle.“ Nedořekl, co si přitom ještě pomyslil, „když mládí je pryč a jsou léta -“

Zeptal se, což ti kněží, ví-li kteří¨.

„To nevím nic, to se jen tak proslýchá. Ostatně přijede teď Pankl, štolba, toho vévodkyně pošle napřed do Ratibořic, už máme avízo v kanceláři, ten nám pak poví.“

„A vědí- li, pane farář, vzpomněla důchodňová a kvapně, po česku zvolala, „že se mu zas narodil syn.“

„Panu Panklovi?“

„Ano. Minulý měsíc.“

„To je už čtvrté dítě; tam se vrána nalítá,“ ušklíbl se důchodní.

“ Je to moc na Panklovou, při té službě v zámku. Ještě že má matku u sebe. Loni ji vzala k sobě, ta jí přece pomůže, chovat a děti hlídat -“ Důchodňová ještě neodpověděla, a již doplňoval její zprávy důchodní, jemuž, jakož i jeho ženě, hovor o Její Výsosti byl vždycky důležitým a všecko jej nesmírně zajímalo, co se Její Výsosti týkalo i jejího okolí.

„Paní vévodkyně má nového tělesného myslivce, Lokvence. Toho neznáte, pane faráři.“

„Ne, toho neznám.“

–––

„Provázen panem otcem vyšel před hospodou, ale když už chtěl vsednouti, odstoupil zas od vozu, jak mlynář pojednou zvolal:

„Hele, pan Pankl!“

Zahlédl ho výš na stezce vedoucí od Starého Bělidla, kde rodina védského štolby při panské prádelně o samotě bydlila v dřevěném příbytku. Štolba, c krátkém kabátci, v klobouku, úzkých nohavicích a botách s kopnami, přicházel s malou, asi šestiletou dceruškou svou, jejíž vlasy v rulíček učesané se na slunci leskly. Vyprovázela ho, a jak ji za ruku vedl, hopkovala vedle něho jako ptáček

Farář Pavlovický šel; když mlynář tak zavolal, se podívat a čekal na Pankla, dobrého svého známého ještě z dob svého kaplanování. Ten nespatřiv dosud faráře, stanul, klonil se k dcerušce, pohladil je a laskavě vybízel, aby se už vrátila. Vtom pan otec, toče tabatěrkou mezi prsty, volal hlasem:

„Baruško, čečetko, počkej, pověz, kam pěnkava nosem sedá!“

Děvčátko se otočilo, zasmálo, ale vtom už hup, dalo se do běhu zpátky k domovu, až jí rulíček v týle poskakoval. Mlynář se jen škíbil, vysvětluje faráři:

„To já ji dycky tak zlobím. Čiperné ďoučátko -“

Vtom štolba došel, prostředně velký, přívětivé, hladké tváře, s licousky, milého pohledu. Spustil německy, měl radost, že e vidí zase s farářem, promluvil na pana otce ne zrovna plynnou češtinou, odpovídal na farářovy dotazy o své rodině, o svém nejmenším.

„Teď práce s ním panímáma vyšla ven, trochu ho pochovat; jako má tchyně. Je teď u nás. Šla s ním a s ostatními na sluníčko. Jsou okolo ní pořád jako kuřata.“

„To mají hodnou chůvu,“ chválil mlynář a farářovi doplnil: „Rozšafná ženská, taková Staročeska, s tou si člověk pěkně pohovoří,“

A hned, a víc, mluvili o vévodkyni, o audienci, o hostech, o starém knížeti Švancenberkovi, o hraběti Šlikovi, jak znamenitě střílí, o staré tetě paní vévodkyně. Farář se zasmál, jak si také Špinka vzpomněl, u toho že pochodil, ten že jen drobínek zavrčel a ostatek ani muk.

„To měli štěstí,“ přisvědčoval štolba položertem, polovážně „to je paní vévodkyně ráda, a jináč jistě také.“

Farář se jen usmál.

Koně už zapřažení nedočkavě zatrhnuvše upomenuli ho, aby neotálel. Rozžehnal se s Panklem, s panem otcem, jenž mu žertem připomínal, jak krajánkové pozdravují, když jsou proti vodě od mlýna k mlýnu, tak aby pozdravili od něho také latinského, když pojede kolem.

Když se dostal farář na cestu v zarostlém svahu a měl zámek za sebou, oddechl si. Byl rád, že si tu poklonu odbyl, že je ven z toho světa, kde není volno a nemají pro život chudého poddaného žádné porozumění. Jel sám samotou pod klenbou stromů, z nichž se žlutavě zakmitávalo, jak kanul list za listem a tiše, točivě připadával navlhlým vzduchem k zemi.

Jak mírným svahem, jenž svítě se na slunci a šumivě se pěněn mezi olšemi a vrbovím hučel, ohlédl se maně napravo za splav k Starému Bělidlu. Mezi stromy probělávala se zděná prádelna panská; na sadě pod stromy v plném světle odpoledního slunce kmitla se přihnutá stařenka v tmavém živůtku s proramenicemi, od něhož se odrážely krátké bílé rukávy nad obnaženými pažemi, v modrém šátku na hlavě na placku uvázaném. V pruhovaném táči chovala dítě v peřince; a kolem ní hromádka dětí, klučina asi pětiletý, menší holčička světlých vlásků a ta, poznal ji, Baruška, co ji mlynář škádlil. Ty menší poskakovaly, Baruška stála u babičky obrácená k dubině ve stráni z a řekou.

Farář si pomyslil, to že jsou jistě Panklovy děti s babičkou, a ohlédl se znova. Ale vůz zajel, idylka zmizela.

Jeli utěšeným údolím, přejeli řeku přes dřevěný most, nad nímž se vznášely koruny vysokých stromů, jeli dál pod strání lemem zarostlou, pod starým Ryzmburkem, jehož nebylo viděti.

Jak přejeli druhý most, upřel farář oči vpravo do modravé, lesnaté stráně, nad jejímiž vrcholky bělal se nový zděný altánek u rozvalin ryzmburského hradu, zapadlých do lesa. Stráň altánek, vše v jasné záři podzimního slunce. Pojednou se všecken jas ztlumil i hlas, jak je les zaclonil.

Měli Oupu vpravo, opodál. Hrčela čistá, průhled přes kamení mezi stromy, zeleným paloučkem a zase lesem; a ten chvilku zhluboka povzdechl a táhlý šum se z něho nesl. Všude klid s šero kolem a chladněji. Jakási tesknota vanula v těch stínech.

Farář Pavlovický však netesknil. Jel milou krajinou, rodným údolím. Na panskou bibliotéku, na vznešené dámy už zapomněl. Chlapecký věk, studentská léta všude se tu hlásily a volaly na něj víc a jasněji, a dojímaly. Všude tu kouzlo a vůně mateřské půdy.Srdce se jim otvíralo. Vzpomínal, jak tudy jezdil, chodil, s otcem a známými do Skalice, jak tudy o vagacích bloudíval v milých toulkách, jak tudy přítele Ludvíka vyprovázel, když studovali.

–––

V zimě ztratil svého nejbližšího a nejmilejšího souseda, P. Ludvíka jenž se dostal za faráře do Studnic u České Skalice. Odstěhoval se tam v lednu nového roku 1833 a psal odtud až na jaře. Psaní došlo Havlovického, když se chystal do far, na pole. I četl list cestou. Přítel vypisoval, jaké měl a má v Studnicích nesnáze se zanedbaným kostelem a hřbitovem, ale těšil se, že mu přece zbude volný čas na staré zápisy a listiny, jak se na tu práci těší, „vždyť nemohou býti lhostejné památky zašlých časů vděčnému, vlast milujícímu synu. A bude-li zle, vzpomenu si, jak jsem si už kolikrát vzpomněl, na Tvého starého chalupníka, jak jsi mně o něm vypravoval, víš? A žiu se znova – -“

Faráře Havlovického zajímala novina, kterou dále četl, že jak přítel slyší, přijeli do Skalice nějací Němci, Slezáci, a ti že obhlíželi pod skalickým dvorem pole a ptali se na cenu, a již prý o koupi jednají.

„Proslýchá se, že chtějí tu vystavět továrnu či fabriku, totiž přádelnu bavlní, hnanou vodou i parou. Tak ten ohavný průmysl, který je beztoho na zkázu našeho plátenictví a našeho tak dost chudého tkalce, se už tady zahnízdí. Štěstí a požehnání sotva přinese. Stran té nové květiny jiřenky (Dahlia variabilis) oznamuju, že ji mám zamluvenu od prvního jejího u nás pěstitele a rozšiřovatele, dašického faráře Turka, a že jsem ji také pro Tebe zamluvil. Budeš mít radost z jejího bujného květu krásně spořádaných a pestrých lístků –“

–––

Studnický pak farář Myslimír Ludvík, historická osoba, je naproti tomu sice asketa a vroucí vlastenec a tím i dobrý přítel Havlovického, ale samá zase kniha a stará listina, a zase tedy ne ještě to, co zanedbaný ten lid potřebuje.

ze III. dílu

„Áno, ano, škoda toho průchodu, co je z Homole na Vízmburk,“ homole, pustý hrad v hrabství kladském nad cestou z Náchoda do Dušník, býval majetkem husitským i pánů na Náchodě, také Jiříka z Poděbrad a syna jeho Jindřicha. Vízmburk, rozvaliny nad Úpou severně nad Českou Skalicí, poblíž Úpice a Rtyně.
–––
Rtyňský farář, chrče, upřímně mu přisvědčoval, neklidně otáčeje stříbrnou tabatěrkou. Vikáři Lukavskému, jenž stál u druhého okna, zase přisvědčoval kostelecký farář bez přesvědčení, jen proto, že to vikář říkal, áno, áno, že to bude holé neštěstí pro tkalcovský lid, ta fabrika, a je-li to tedy pravda (ptal se sladce a rozplývavým hlasem(, že ti Slezáci ji budou v Skalici stavět, dojde-li opravdu na svatbu.

„Jakpak by nedošlo. Pozemek už zakoupili, padesát korců na volovině, jak se říká, však to znají, tam, padesát korců! A počkají, tuhle pan páter nám poví-“

Obrátil se na suchopárného kněze, jenž živě a čile vykládal myslivci Donátovi o jiřenkách, o kterých se mu jako prohlášenému jich pěstiteli Milión zmínil, že je vidět tuhle, a krásné, v Padolí na faře P. Hurdálek, ač na letný, ale pro neduživost už penzista, žijící v Malé Skalici na „malé faře“, již jako fundatista užíval, ochotně a rychle přistoupil a hned přisvědčil na otázku sivého vikáře, ano, že už to je jisto, že ti Němci ze Slezska, Löbbeke a Lindheim, se zakoupili, zjara že začnou stavět, a to že bude stavba, přádelna nebo co, na kolik set dělníků.

„Jen ten náhon, který pořídí! Patnáct set loket, tisíc pět set loket bude dlouhý, a stavení samo náramné!“ Suchý, čilý fundatista údivem sebou potrhoval.

„To se těšíte, co vy Skaličáci,“ ptal se starý vikář ironicky, „to bude živo“

„Ó, těšíme, jemnostpane, jakpak ne!“ rovněž tak odpovídal P. Hurdálek. Živo, snad, ale bude-li taky z toho co dobrého-“

„Jakpak! Z toho nemůže nic dobrého pojít,“ rozhorloval se vikář. „Z toho bude jen drahota a zkáza našeho tkalcovství. To vám povídám.“

–––

Havlovický s Ludvíkem seděli vedle sebe blízko P. Hurdálka; hned po polévce dostali se do jiřen. Páter deficient zavedl o nich hovor, o tom, jaké má nové druhy, jaká krása, k jakému zušlechtění se dá ta kvetina přivést, v tom že má dost štěstí jako dašický farář Turek, ten že má druhy, že se už nemusí nic objednávat z Drážďan nebo z Hamburku.

„Tam jste už poslali peněz,“ prohodil rtyňský farář chrčivě, ne bez výčitky.

„Poslali, kolik set ve stříbře. Ale teď se už naše druhy německým vyrovnají.“

P. Hurdálek je líčil a vypočítával, kde jaké mají, zvláště ve Vranově na Opočensku, správce vranovského dvora, v Ratibořicích v panské zahradě, pan obroční Hoch ve Chvalkovicích a skalický sládek Kučera, v Hradci profesor Klicpera, pan Pospíšil také a sám pan krajský v Hradci, pan guberniální rada, ten že má také krásné, nové druhy.

–––

V ty dny farář Havlovický nesedal už tak u knih, nýbrž meškal víc venku, na poli a v zahradě. Přecházel, prohlížel stromy, které poslední dobou zasadil u pole, za farou, u cesty i v zahradě, kdež už druhé jaro stály ouly, bez frátera, po nebožtíku boušínském faráři Ondráškovi, dosud ještě tiché.

Dohlížel na první práce v zahradě, k nimž vedl hlavně Mikulu Rusa. V ten čas opatřil si také nové druhy jiřin, jak je v posledním čísle Květů ohlásil dačický farář Turek, „sbírku 771 soret jiřinek kařelních (cverglovitých) a pohaninových, koulokvětých a nových prostředně velkých dahlií“. Z té sbírky vybral vybral si Havlovický „z ouplného poznamenání“, jež mu na dopis poslal z Hradce Hostivín Pospíšil, jak ta „poznamenání“ měli v knihkupectvích.

Těšil se na nové druhy, protože důvěřoval znamenitému specialistovi panu bratru dašickému a jeho ujištění, že mu „ve Francii a v říši německé i jinde velmi málo sbírek povědomých jest, jenž rovně pěkných květin druhu toho pěstují“.

–––

Ten týden přibyla na faru druhá návštěva , a milejší: přijel dobrý přítel, studnický farář, Myslimír Ludvík. Havlovického zastal na zahradě mezi jiřinami. Kvetly plným rozkvětem, v pestrosti barev, plné, prázdnější, kulovité, placatější, jednobarevné i kropenaté. Červeň jejich v plném slunci jen hořela; tu tam svítila žluť a fialové, zahnědlé a oranžové tóny zjasnily se v tiché záři podzimního dne.

Oba faráři, milovníci té nové květiny, zapomněli na faru nad tou bujnou strakatinou, kterou lemovaly nižší, skromnější, ale poetičtější astry.

Stáli za kvetoucí hradbou oba tmaví, Havlovický vyšší, v čepici a v hnědém domácím kabátě, studnický v černém a šosatém, maje kastor na hlavě, oba v botách vysokých lesklých holení.

Mluvili o druzích jiřin; Ludvík o těch, které má sám letos nové, i o těch které viděl onehdy v Chvalkovicích u obročního Hocha; nadšeně velebil ty, které má Hurdálek (páter penzista v Skaličce), to že jsou podivné sorty, to že je něco vzácného.

„A jakou má z nich radost! Ten ti mne vodila brzo tu a zas onu ukazoval. A já řku, ty že by se mohly ukazovat, ty by mohly být na vystavení v Praze, kdyby se také květiny vystavovaly. On ti mne chyt za rukáv a povídá: Ludvíčku, Ludvíčku, to je nápad! A proč ne, proč by nemohlo být taky vystavení květin?“

Havlovický se usmál a řekl nedůvěřuje:

„Snad ba nemyslil -“

„I, jaký on je do jiřin zfantěný -“

Přišla stará mlynářka a zvala srdečně milého hosta, kafíčko že už čeká. Po svačině zas odešla po hospodářství a oba farářové, kteří už při kávě se dost Prahou toulali, uvázli v ní teď docela.Už nemluvili o slavnostech.

–––

Vsrpnu dostal psaní, kterýmž mu P. Hurdálek v Skaličce oznámil, že navštívil v Hradci přítele profesora Klicperu, podívat se na jeho a Pospíšilovy jiřeny, že uviděl i jiřeny pana krajského, také velikého milovníka této květiny, a ten že se projevil, že by se mohlo odbývat veřejné vystavení jiřen, které tady doma, od zdejších pěstitelů ze semen byly vyvedeny, aby se z těch semenáčů, a těch že bude jistě několik set, ty nejspanilejší a nejvýtečnější vybraly a při té slavnosti u něho, u P. Hurdálka, aby se ocenily.

Když to Havlovický četl, srozuměl, že za panem krajským je P. Hurdálek, že vyvedl to, co faráři Ludvíkovi za jeho návštěvy loni na podzim nadhodil. A dobře tak. Bude radost přehlížeti takové množství vybraných, vzácných květů a sejde se tolik známých. Zvláště se těšil na Klicperu a na Pospíšila, o kterém P. Hurdálek v posledním listu oznamoval, že snad také přijede. Havlovický byl už včera rád jel, aby byl při všem, neboť slavnost ustanovena na dva dny.

Už včera dopoledne se projížděly zahrady nejbližších pěstitelů jiřinek, jmenovitě bylo ustanoveno podívati se do nedalekých Chvalkovic k obročnímu Hochovi, jenž při starém zámečku, svém obydlí, vypěstoval vzácné nové druhy.

Havlovický mohl jen na den, jenom na dnes. Ale dnes bude nejslavněji, hlavní ocenění jiřin, jak bylo na programu: budou eminence, jiné dostanou akcesit, jiné zas jak „znáči“ ustanoví, mají míti první a ostatní druhou třídu, a pěstitelé za odměnu dubový věnec propletený jiřinkami. Po cenách pak hostina, večer bál.

Pestré hlavice farářových jiřin třásly se v kočárku za rychlé jízdy. Až za Náchodem se ztišily na silnici opodál starého gotického kostelíka do země jako zapadajícího pod košatými lipami, stínícími i šindelovou střechu svatyně, i tichý hřbitov u ní. Tam ostala ta kytka růží. Havlovický ji tam zanesl a položil na hrob paní důchodňové.

Chvíli u něho postál, pak se rychle vrátil. Usednuv nerozhlížel se jako dosud krajinou. Hleděl před se zamyšlen.

Až za Vysokovem se probral. Mikula Rus, zachovávaje naučení farářovo, nehnal koně do vysokovského vrchu; ale jak jeli rovinou (byli už v kraji), nešetřil a zašvihl bičem, až myška začala hlavu i ohon zdvihat. Projeli Kleným vsí jako vrchnost, dubový les dále vpravo u cesty, ještě zelený a vyzářený, jen se kolem kmitl. Z pozadí svítil z dobenínské výšiny bílý kostelík sv. Václava u bývalé zemské brány; v polích dole ticho. Šel oráč za pluhem, koni jeho zableskl mosazný kotouč na chomoutě, na pohřbetníku. Dále na ouhoru se páslo stádo ovcí; starý ovčák húni přes ramena, o hůl opřený jako socha a nehnul se ani, když opodál hejno ptáků náhle zafrčelo do modra, do záře a zapadlo za strništěm, za trnkovými keři na mezi, ve které bíle se svítilo stříbrné předivo babího léta.

Farář uváben chytal vyjasněným zrakem rychle se měnící scénu, její výjevy, až dříve nežli se nadál, mihla se před nimi krajní stavení České Skalice.

–––

Tak se zabrali ve vlasteneckém hovoru, že pozapomněli i na čelo tabule, na pana krajského a jeho sousedstvo, kdež nejvíce němčina panovala, i že si dost nevšimli konce tabule, kdež seděli mladší, hlavně kaplani, a kdež měl sólo P. Albl.

Pánům v čele právě se ukláněl hospodský Steidler, Němec, jenž předtím míval panskou kovárnu v sousedství a jenž svou podnikavostí zřídil tuto slavnou zájezdní hospodu. Pořád nazdvihoval vyšívanou čepičku s třapcem, zlehka se klonil a usmíval, když pan krajský mu chválil víno i kuchyni; nadzvedoval čepičku dál, jak obcházel tabuli od hosta k hosti. Vtom, když byl v polovici stolu, zdola na něj zavolal páter Albl:

„Her Steidler! Her Steidler!“

Hospodský usmívaje se začal proti němu mávat dlaní, že ví, že ne, že ví, co pan páter chce, ale on že ne. Neumlčel však veselého kaplana, který už vypravoval svému sousedstvu, jak se se Steidlerem seznámil, jak byli spolu za tovaryše, jistě, tenkráte když on, Albl, se dostal na Hořičky, když tam šel, per pedes, to se ví, s uzlíčkem pod paždí, jak by ne, když nic neměl, ani zouvák.

„A bylo horko!“ pokračoval, „horko, a do toho kopce! Kolárek do kapsy, svlíknu se, vesta se na sluníčku jen blýskala, a v tom v té parádě dojde mne tamhle pan Steidler, to ještě hospodu neměl, neznal mne, ale hned na mne: ,Wohin’, a já řku: ,Nach Hořička.‘ ,Was für ein Geschäft,‘ zas on, no ne, pane Steidler? A já: ,Schneider.‘ “

Kolem se usmívali. Steidler chtěl něco dodat na vysvětlenou či na svou omluvu, nedali mu však a páter Albl pokračoval:

„,Schneider,‘ povídám, a on se hlásí: ,Ich Schmidt‘ a šli jsme, dva tovaryši, on kovář a já krejčí, začali jsme si tykat, to se ví.“

Ten onen kolem prskl smíchem do vypravování.

„Na kraji Hořiček se krejčí kovařoj ztratil, to se ví, ale za čtvrt leta se sešli. V Skalici byl jarmark, já se jdu tam podívat a povídám si: ,Podíváš se na kamaráda z krátkého vandru, na kováře.‘ Rozumí se s kolárkem na krku, pěkně v kabátu, to se ví. A tak šlapu kolem panské kovárny. A kovář venku. Jak mne zhlíd, jako když mu dá perlíkem. Chvilku kouká, vtom vylítne proti mně a křičí: ,Du Spitzbub, du bist a Geistlicher!“

Kolem se smáli a obraceli se po Steidlerovi, jenž za posledních slov zase začal dlaní mávat, jako by se oháněl, až pojednou nadzvedl čepici s třapcem, hloub se uklonil a směje se zamířil zpátky, nahoru do čela tabule. -

Až v soumrak ztichl; s večerem začalo nové veselí. Stoly ze sálu zmizely a jiřiny na nich. Uvolněnou místností zazářil lustr i voskové svíčky v nástěnných svícnech s talířky, aby vosk nepřekapoval. V tom osvětlení probudily se a zajásaly barvy jiřin ve vázách, v girlandách na kamnech, kolem dveří, na kruchtě hudebníků, ve věncích i v půlvěncích na stěnách.

Sál dole začal také rozkvétat barvami. Páni ve fracích modré, černé nebo zelené barvy, v kabátech delších šosů vcházeli sami, s dámami plesově vystrojenými, městské panny v bílých lehkých šatech z tylu, z květovaného batistu, mušelínu, ozdobených tu více, tam méně, tu ladně, tam s menším vkusem květy a poupaty malých dahlií, jiřinek, v šatech krátkých, vzdutých rukávů, sukní do cviklu ne dlouhých, dlouhé pletené rukavice bez prstů na rukou.

V té běli, v mušelínu a batistu odrážely se nákladné úbory paniček z panských dvorů, paní správcových, důchodních, obročních, úbory z dykyty nebo levantinu. Krepové bajadéry malinové, bledězelené i bělostné barvy splývaly dámám, jejichž umělé účesy byly vyzdobeny žinylkou, přes ramena, lehounké bajadéry nebo krajkové paloušky.

V té strakatině fraků a dámských šatů mihla se také uniforma pomezní stráže, zelený kabátec žlutých výložků. Dobře slušel vysokému muži, dobrému třicátníku, snědé tváře, černých vlasů i očí, v jehož rámě zavěšena líbezně se nesla urostlá mladičká paní v bílých prostých šatech, s vlasy hladce na čele přičísnutými. Paní, ale jako panenka; rozkošné dítě.

Pestrý proud procházel se sálem pod jiřinami a sám takřka v jiřinách; všude šum, čilí hovor, v sále, v skupinách u zdí, u oken, vše v radostném vzrušení. Jako by jiskra všemi projela, když z kruchtičky zahřměla hudba. Předehra, pak polonéz, jejž vedl ratibořický správce, starý mládenec vymydlený, v modrém fraku zlacených knoflíků, v bílé kvítkované vestě, v šedých nohavicích přiléhavých zvláště při kůtkách, galanthomme prohlášený i aranžér tanců o „nóblbálech“. Za ním hned v druhém páru dlouhý, suchý P. Albl v černém šosatém kabátě, v pantalónech; nesl se jako prut, lehkým svižným krokem, obraceje se galantně po své tanečnici, silné paní nejlepších let, jíž potřásal se příval kadeří po spáncích. Rozkoš tance jej už teď rozehřívala a zářila mu z tváře i z tmavých očí.

V tu chvíli vstoupil ratibořický zahradník ze sálu do vedlejší místnosti, jejíž stoly zasedlo starší panstvo, a zamířil rovnou k oknu k faráři Havlovickému, zabranému ve vážný hovor s profesorem Klicperou.

„Pane faráři,“ oznamoval zahradník bez ohledu na ten hovor, „chtějí-li vidět Barušku – je tu; přijeli na bál.“

Havlovickému nebylo to vyrušení milo, a také nemohl hned vzpomenouti, kdo ta Baruška .

„Panklova Baruška, štolbova, jak jsem jim ráno povídal, že měla předevčírem svatby, je tu, a pan Němec, respicient, její muž, taky.“

Nebylo pomoci. Havlovický se musil jít podívat. Ale pak, když spatřil sedmnáctiletou, štíhlou paní Němcovou, nelitoval. Vzpomněl, jak ji naposledy viděl, malou holčičku s copánky, a jaký teď květ. Tančila se synem chvalkovického obročního Hocha, do jehož rodiny dána v jedenáctém roce, aby se naučila německy. Havlovický vida tanečníka, zeptal se, je-li tu také paní obroční, že jí neviděl.

„Ach, kdepak ta,“ zahradník pohodil hlavou, „ta se bojí cukluftu, porád je nastuzená; já ji pamatuju, když byla ještě u paní vejvodkyně komornou, to už tenkráte se bála cukluftu. A teď! Celý rok je zabalená ve flanelu; ve flanelu i spí, v lajblíku, v punčochách, šátek okolo krku a na hlavě prošívaný čepec a přes něj bílý kominíček -“

„To snad přece ne!“

„No, když nevěřejí; a to teprve nebudou věřit,“ zahradník se přiklonil blíže k Havlovickému a usmívaje se přišeptal, „že spí v kalhotách, mit Respekt zu sagen. V tom mundúru, tak jak povídám, spí, a má postel zrovna vedle mužovy. A on jako mník, podívají se, tamhle stojí. To si můžou pomyslit, jak se on obrací zády; on prej čte, furt čte, dlouho do noci. Co má dělat? Podívají se na něj – jako Rus; ten by si taky rád zatancoval, ale nesmí. Kdyby se jí to doneslo – Sie ist furchtbar eifersüchtig. Ten s ní zkusí. Ale počkají!“ Chvatně vykročil a zastavil, jak páry po tanci šly sálem promenádou, mladičkou paní Němcovou s jejím tanečníkem, mladým Hochem, červeným v tváři, žlutých vlasů silně namazaných, a obrátil se přitom po Havlovickém, stojícím u samého kola tak, že musil přistoupit.

Farář nebyl tomu nerad. Rád se přihlásil k mladičké paní, aby ji pozdravil jako dobrý známý jejího otce. Vzpomněl, i jak s ní se setkal před desíti lety v Ratibořicích.

„Už tam nejste,“ dodal, „jak jsem slyšel, totiž na Staré bělidle.“

„Už ne, jemnostpane, teď jsme v zámku. Ale na Bělidle bylo to hezčí,“ dodala s nelíčenou upřímností.

„Ale teď zas to bude hezčí v Červeném Kostelci, ve vlastním hnízdečku, “ zažertoval farář. „Tam se vám nebude stýskat.“

„Snad nebude, ale proto se domů myslím dost často rozeběhnu,“ přiznávala se s úsměvem, „zvláště když bude muž ve službě. Aspoň kdybach tam v Kostelci měla zámeckou nebo chvalkovickou bibliotéku. Pan obroční má moc knih. To jsem se načetla v tom starém zámečku, když jsem tam byla na němčině,“ žvatlala s roztomilou živostí mladá paní, její muž dívčímuzjevu dodával jisté roztomilé vážnosti účes vlasů přes čelo, velmi jí slušící.

Farář hleděl na ni se zalíbením i překvapen. Mladé paní tady o knihách nemluvívaly.

„Ano, v samotě čtení zvláště těší,“ řekl.

„Ale bývají z toho také divné mašlenky a někdy člověka trochu poplete,“ obracela žertovně, „to já byla kolikrát burgfrajlí v tom starém zámečku; ráčejí znát Chvalkovice -“

„Ó dobře! To jste byla slečnou Smiřickou? Tam bývali Smiřičtí.“

„To já nevím, ale takovou rytířkou, jenže jsem měla kolikrát strach.“

Zasmála se.

„A z čeho?“

„Čeládka toho napovídala, strašlivé věci, a v zámku takové dlouhé chodby a velké pokoje s okenocemi, hlas se tam všude ozývá, a když měsíc svítil na chodby a do těch vysokých pokojů – ,“ malovala zvukem slova i pohledy velkých, mluvných očí, „když jsem si vzpomněla na bezhlavého – hhh -, „otřásla se lehce a hned vesele poškádlila:

„To by se tam, jemnostpane, taky báli.“

„To jistě, zvlášť kdyby byl rytířem,“ přisvědčil směje se, ale hned vážně vzpomněl a zeptal se, to že četla jen německé knihy.

„Samé německé, pan obroční jinačí nemá.“

„Česky jste nečetla nic?“

„Teď začínám. Můj muž je z Čech,“ dodala s roztomilým úsměvem, „ten má české knihy.“

„A to mne, rozmilá paničko, těší!“ zvolalHavlovický živě a upřímně.

Vtom hudba zahrála. Červený tanečník v modrém fraku řekl po německu, že pan respicient už čeká; mladá panička se živě uklonila. Havlovický hleděl za ní, až mu zmizela v pestrém víru. Vraceje se do vedlejšího pokoje ke Klicperovi myslil na ni, ta že je jiná nežli ostatní. Dlouho s Klicperou pak už nehovořil, ač ratibořický zahradník jich už nevytrhl; ale profesor sám záhy odešel do svého pokoje v hostinci.

Havlovický ještě zůstal. Noc byla pěkná, a počítal, že se zle nepojede, a veselí kolem tak živé a upřímné, a jemu tak vzácné. V sále tančili s chutí, s ohněm; nejohnivěji P. Albl, jenž ani jediného kousku nevynechal, ať byla kadrila nebo valčík, länder nebo rejdovák. Jen hořel. Ústa i lesknoucí se oči samý blažený úsměv, žertoval a bavil své tanečnice mladé i starší, z radosti poklepával v pauzách pánům bratřím na rameno a ptal se nečekaje odpovědi: „Fotříku, fotříku, co stojíš?“ nebo „Co netancujou?“ A hnal se nebo tlačil se dál za novou tanečnicí.

V kole tančili, v přilehlé místnosti starší páni a kněží kouřili, pili pivo, víno, dámy limonádu, „mandelmich“. Havlovický seděl s farářem Ludvíkem, s Rojkem a s mladšími, pak vyšel zase do sálu a díval se na pestré kolo, na panny a paní, na všechen pestrý ruch. Jak se z kruchtičky nesl rejdovák na základě národní písně, jihlo mu srdce divným smutkem, jaký budívá ohlas lidové duše, a vzpomínky mladých let studentských zavívaly do duše tichým, teskným ševelem -

Zase musil mezi pány bratry, zase hovořili, ne již tak vážně jako ráno a v poledne, nýbrž vesele. pili, a čas pospíchal. Havlovický užasl, když se podíval na hodinky. Do dvanácté mnoho nescházelo. I vyhledal Mikulu Rusa, o kterém se hned na pohled přesvědčil, že je dobře „na půl muže“, jak Šolta říkával, a že by bylo neopatrno nechávati jej ještě chvíli mezi ostatními kočími.

Havlovický se rozloučil s přáteli a známými. Jen ne s Albem, poněvadž P. Albl byl v taneční kolo začarován a nemohl z něho; Havlovický chtěl dáti sbohem i mladičké paní Němcové, než nesetkal se s ní, a když byl na odchodu, tančila právě s mužem.

Spokojen s vystavením, s celou slavností, rozjařen společností, i že více pil nežli jindy, vsedl do svého kočáru. Mikula Rus vyrazil od Steidlerů jako hrom.

–––

Toho roku 1839 vévodkyně zase nedala oznámiti, že přijede do Ratibořic. Pohodlný čas minul; již foukalo ze strnišť, luka, nejvábnější ozdoba tichého údolí, pokosena. Jen ocún jimi prokvétal a babí léto svítilo na slunci, v němž plápolaly brunaté a zlaté tóny po stromech a křovinách u Oupy, po skupinách mohutných stromů v širých lukách i v zámeckém parku.

V ten čas, už po svatém Václavu, začátkem října, vévodkyně znenadání přijela sama, bez hostí, jen se svou společnicí, se štolbou Panklem, komornou, s lokajem a kočím.

Ratibořický osamělý zámeček zas oživl, ale přece ne tak jako jiná léta, zvláště dokud nebyla vévodkyně rozvedena se svým manželem, kdy hosté se tu sjížděli, domácí i cizí šlechtici, kdy vyjížděli do okolních lesů na hony, kdy se z nich vraceli s hojnou kořistí k hostinám a zábavám.

Vévodkyně vydržela sama v Ratibořicích déle, nežli se v služebnictvu a v kancelářích na náchodském zámku nadáli. Nevypudily ji ani husté bílé mlhy, jenž se valívaly údolím po lukách a mezi lesy v jeho bocích, ani prudké větry zvláště koncem měsíce často bouřící, až parkem hučívalo za dne i v noci. Každého rána byly cesty i stezky v něm zasypány žlutým i rudým, hnědým i ryšavým listím, a bylo co mést, aby stezky byly čisté do chvíle, kdy by si vévodkyně vyšla.

Procházívala se poměrně záhy v plášti, vysoká, silnější, nežli byla za posledního pobytu zde. To nejlépe viděli ti z ratibořického služebnictva, kteří s ní nebyli. Také že stařeji a ne tak zdravě vypadá, usoudili, ač těch několik let přes padesát nebylo plně zřejmo v její tváři; zvláště však překvapoval lesk jejích očí, jimž zůstalo mnoho z mladého věku.

Procházívala se více nežli jindy, ale nevyjížděla tak často jako před lety, kdy se ráda stavovala i ve dvořích, sama i s hostmi, a kolikrát i do chléva zašla pokrmit krávy chlebem a podarovat pak hojně šafářku.

Vévodkyně bývala teď zasmušilá a mrzutost na ni často chodila. Tu nejvíce komorné pociťovaly; ale paní jejich nikdy teď už nevzkypěla takovým hněvem, nikdy jich tak nezplísnila, až plakaly, jako bývalo, ale také už nedávala snésti svou garderobu, jako jindy po takových chvílích a nedávala komorným z ní šaty, třeba i dvoje, z těžkého hedvábí jako tenkrát, za náhradu žalu a na utišení.

I síla hněvu ji chladla jako jiné vášně. Jako sen, jako pohaslý ranní červánek byly doby blaživého, čistého toužení; patrné pak dni žhoucí vášně nepřestaly bez bouří a zklamání. Třikráte se vdala a třikráte se dala rozvésti. Dští neměla. Romány dožity, vzrušení veliké doby polehlo, po nádheře vídeňského kongresu, který její jméno povznesl, jak její ctižádost toužila, doba bez ruchu, bez skvělosti, léta pravidelného, stále se opakujícího, stejného běhu.

Nejedno vzplanutí pohaslo, nejedna vlna vášně v nic se rozlila, zanechavši kal a rmut. A mládí zmizela. Touha však zůstala a žízeň, až dychtivé srdce chytlo žárem náboženského nadšení, zatouživši po útěše katolické víry. Vévodkyně byla jista, že jeho hlas tentokráte neklame. Z něho vyrostlo její přesvědčení, tenkráte „plakala a uvěřila“.

Než srdce je nejistý základ přesvědčení. I náboženská zanícenost, která byla její poslední vášní, nehořela již tak jako před desíti lety, kdy v Římě přestoupila do katolické církve. Již jí tak nepovznášela a nekonejšila duši líbezným smírem; vévodkyně nedošla plného uklidnění a zjasnění, nemohla o sobě říci, co řekla tenkráte ještě v rozporech před nastávajícím přestoupením své staré tetě, jak je teta šťastna, že s tichým bolem, přece však s uspokojením, smířena, ano s rozkoší hledí zpět, věří a doufá.

Jí nemohla přítomnost už mnoho dáti, a co dávala, ovšednělo, a budoucnost – Stíny vyvstávaly. Chodily chvíle prázdna, blazeovanosti, chodily i chvíle tichého smutku a smutných úvah. Z nich se utíkala do minulosti, zvláště když kolem ní v háji života tak prosvitovalo. Mnozí a srdci milí odešli na věčnost, jiní uchýlili se ze světa. Kolem mladí vyrůstali, noví přicházeli, mladí, mladí. Ti jinými názory, svým jednáním i tím, jak na její dobu hleděli, bezděky jí vnucovali bolestné poznání, že stárne, že je čas ustoupit. Mládí a krása, mládí, svěžest!

Zbyla jenom ve vzpomínkách; ty tady v tom zákoutí jí kvetly v zámku, v parku, co krok některá se náhle vynořila. Sem přibyla s mladšími sestrami jako děvčátko, kdy otec její ta panství koupil, zde a na náchodském zámku prožila idylu svého mládí, tu pak vládla, když otec zemřel, mladá, sličná, mocná. Sem ráda zajížděla z šumu a ruchu velkých měst a z lesku dvorů, aby tu v jiném ovzduší radostí, aby tu přijímala a hostila hosti domácí i cizozemce z kruhů nejvyšších a nejmocnějších, jak jen nejvyšší ctižádost si mohla přát, i vladaře velikých říší.

–––

Farář Havlovický odjížděl nespokojen z Ratibořic. Co by taková mocná paní mohla, uvažoval, a jaké má náhledy. Ale je cizí, zůstala cizí, a vychování, její okolí a rádcové! Ten vrchní! Co jí zase namluvil –

Sice o krádežích se proslýchalo, že se v okolí páchají, a hustě, že není nikde jisto a že snad je zase nějaký takový zlodějský spolek, jako strašil před patnácti lety, kdy lidé se báli koho pustit večer do stavení a chodili otvírat se škopkem jako ochrannou helmou na hlavě. V Padolí samém na dolejším konci usadili se poslední dobou cizí lidé, z kraje, o nichž se proslýchalo, že nejsou spolehliví, že k nim neznámí v noci zapadají, sousedé to kolikrát viděli, ve dne však nezhlédli ani jediného z těch neznámých. Ti do rána vždycky zmizeli. Ale proto tak nařknouti všechen lid –

Farář chtěl Kostelcem, kdež měl pana bratra nevalně sobě příznivého, jen projeti, aby se nemusil zastavit. U kostela však potkal kaplana, kterého nemohl pominout. Pověděl mu, kde byl, ne však proč, a bránil se mu, že se nemůže stavit, že tuze pospíchá, že když je zítra svátek, bylo Všech svatých, že musí býti záhy doma. Ale již na samém odjezdu vzpomněl si na Panklovu dceru, s kterou mluvil ve Skalici o jiřinkovém bále. Proto se zeptal, kde tu ostává respicient Němec.

„Ostával, už neostává. Tadyhle,“ kaplan ukázal přes cestu na nízký domek proti kostelu. „Už loni se dostal do Josefova. Pak byl v Litomyšli a teď, slyšel jsem, stal se komisarem a odstěhoval se do Polné.“

Havlovický se maně ohlédl po tom domku, když jel kolem, ale hned se opět dostal do té mlhy; zase mu kmitalo

hlavou nevesele. Na pana bratra kosteleckého myslil, a ne bez škodolibosti, ten že shoří dychtivostí, až uslyší od kaplana, co tam chtěl, byl-li snad u vejvodkyně.

A doma, matce zase všechno povídat a vykládat. Nechtělo se mu do toho; až se matka optá, zmínil-li se vejvodkyni o stavbě fary – Sama měla ten nápad, sama mu ráno před samým odjezdem nadhodila, že by měl hercočce povědět, jak tu je, copak, ona že o ničem neví, a to taky ne, jak to na zámku protahují, ale kdyby jen slovíčko řekla, kdyby jen prstem hnula, hned že to bude, okamžitě.

–––

Sníh den co den nějakou chvíli padal nebo poletoval, až třetího prosince na svatého Františka ráno začal se hustě sypati a rozvířil se za prudkého větru. V takovém nečase dorazil do Podolí na faru Prouzáček, poslíček z náchodského zámku, v plášti, ženin šátek kolem krku a hlavy, v tváři zardělý jako rak, a přinesl z kanceláře oznámení, že Její Výsost paní vévodkyně dne 29. minulého měsíce ve Vídni náhle skonala, byvši raněna mrtvicí.

Farář užaslý vyběhl hned z pokoje do čeledníku, aby matce oznámil. Strnula, upřímně litujíc; chovalať vděčnost k zesnulé za to, že splnila jejich dávnou touhu, že sama tak příznivě rozhodla stran nové fary. Mlynářka chtěla vědět i okolnosti, farář však nemohl víc povědět, ani když si zavolal Prouzáčka z kuchyně, kdež se posiloval. Věděl jenom to, co bylo v oznámení a že ta zpráva došla na zámek včera večer, že pohřeb zatím bude ve Vídni a teprve později že bude vévodkyně převezena sem, do Náchoda, nebo do Zaháně.

To obsahovali kancelářský přípis, jakož i vyzvání, aby se konaly za Její Výsost příslušné zádušní služby boží a vyzvánění.

Už za chvíli poté stoupali Šimek zvoník s hrobařem do příkrých dřevěných schodů staré zvonice, do jejího bednění, a když se Prouzáček posilněn vydal z fary, ozýval se již umíráček do chumelenice, ne ten obyčejný, kterým se odzvánělo všem, nýbrž velký zvon, největší. Hlas jeho zaléhal do fary, do otevřené kuchyně, v jejíchž dveřích stál farář rozmlouvaje s matkou pořád ještě o té nenadálé novině.

„Vidíte, maminko,“ vzpomněl, „jako by byla tušila, co ji čeká. Když jsem byl na zámku zvát na posvícení, povídali tam, jak těžko odjížděla z Ratibořic, jak se ohlížela.“

„Chudák, a brzo se to splnilo. Ještě že se netrápila, že dlouho nestonala. A Josefe, kdo bude po ní dědit?“

„Poslední vůle rozhodne; ale nejspíš po ní nastoupí sestra, Marie Paulina, provdaná za knížete Hohenzollern-Hechigen.“

„Ta by tu asi ještě míň pobývala nežli nebožka.“

–––

I panský, vrchnostenský svět tu s tím také odumírá. Vévodkyně Zaháňská – ta její „touha po klidu“, hrůza z konce, ze smrti, není tu také jen marota dožilé ženy, jež po všech rozkoších života marně hledá osvěžení v upomínkách na to, co bylo. I Ratibořice ji netěší, nýbrž děsí – smrt se i tu hlásí z toho mrtva zde kolem. Bloudí kolem z místa na místo, aniž nachází, co by ji utěšilo. Také panští úředníci už nejsou to, co byli v prvních svazcích. Jezdí sem dále na posvícenské hody, ale jako by stín na tom ležel, proti bujnému veselí dřívějšímu. A jde to až dolů, na padolského rychtáře, konšely, celé „právo“. nejsou ani horší ani lepší, než byli, ale kolem nich je to jiné.

I osobně setkáváme se tu s mnohými z nich a dostáváme tak i jejich živý, reálný obraz. Je to na prvním místě Božena Němcová, též z Náchodska, a proto účastna přímo toho, co se tu děje – teď však už ne malá Barunka Panklová jako v minulém svazku, sice též teprve sedmnáctiletá, ale již paní Němcová, a ne už na Starém bělidle, ale v šumném víru jiřinkových slavností v České Skalici a největší jejich ozdoba a půvab.

 

ze IV. dílu

Řada kočárů vypravivších se z Náchoda dojela na Vysokově náchodské cechy. Ty tu zůstaly pod svými korouhvemi černým flórem zastřenými. S nimi též povozy, ve kterých seděli členové náchodského magistrátu i padolské právo sr svým komisarem. Kočáry a okroče zámeckých úředníků a duchovenstva jely kus dál, i vesničtí rychtářové a konšelé na koních. Mezi Vysokovem a Kleným vsí všecko zarazilo.

V tu chvíli protrhla se šedá oblaka, slunce zazářilo do mrazivého vzduchu a všechen kraj, do té chvíle zasmušilý pod zaklopenými nebesy, prohlédl. Starobylý kostelík sv. Václava na dobenínské výšině v zádech průvodu vysvítil svou bělostí do daleka nad širou rovinou rozlehlou ke Skalici a dále.

Zraky všech obrátily se na silnici ke Klenému, z kterého vyjela tlupa jezdců, rychtáři a konšelé ze skalických končin, z Chvalkovicka, z Hořiček, ze vsí od Ratibořic. Za jezdci školáci skaličtí, zpěváci s hudebníky, kněžstvo z těch jmenovaných míst, za ním černý vůz se střechou, všechen černě zakrytý, v něm tři páry černých koní s černými pokrovy, s černými chocholy mezi ušima, na podsedních koních v sedle kočí v černých límcových plášťích, v kloboucích s rohy k uším.

Kolem vozu, na němž odpočívala mrtvá vévodkyně, několik selských jezdců, za vozem panský kočár, kus za ním řada jiných, patrně úřednických a ze Skalice.

Farář Havlovický, stoje s přítelem Ludvíkem, studnickým farářem, poblíže náchodského vikáře Lukavského, oděného v smuteční pluviál, zlatemse třpytící, hleděl upřeně k vozu, jenž vezl mrtvou paní. mihlo se mu, jak s ní na podzim mluvil v Ratibořicích.

–––

Farář položil hrst růží, posledních ze své zahrady, jako pokaždé, když tudy v ten čas jel, na hrob paní důchodňové, postál, otčenáš se modlil, ale nemodlil, podumal chvilku a jel vzhůru k Vysokovu a dále pak rovnou cestou ke Skalici.

V Steidlerově zájezdné slavné hospodě bylo nádvoří zase plno kočárů i „ušatých“ kalesek. Na jiřinkové vystavení sjelo se hostí jako jiná léta, farářů a kaplanů z široka daleka, panských úředníků a zahradníků a také dosti těch, kteří neměli ani jediné své jiřiny, kteří se více těšili na zábavu, zvláště na jiřinkový ples.

Havlovický neshledal se se všemi, na které se těšil. Z Hradce nepřijel ani Klicpera, ani Pospíšil. Ale také tu nebyl P. Albl, veselý tanečník, na kteréhož se ihned poptával, jak z kočáru slezl.

Havlovický byl rád, že se mu vytrhl, nedbaje, že zúmyslnosti jeho jednání si kostelecký povšiml a že jej urazila. Jistě. Sladký úsměv mu rázem zhasl na tváři, když se Havlovický zády obrátil, a v ten okamžik rozžehl se kosteleckému oči zlým svitem; ten šlehl po vysoké, urostlé postavě padolského faráře, který šel hledat přítele Myslimíra Ludvíka, studnického faráře.

Šel za ním do zahrady P. Hurdálka, sousedící se zahradou Steidlerovy hospody. U samých vrátek potkal ratibořického zahradníka. Ten ho před třemi roky, při prvním vystavení, seznámil s cerou štolby Pankla, Baruškou, která tenkráte měla po svatbách. Jako líbezný obrázek zůstala faráři v paměti i sličným svým zjevem, i milým hovorem. Proto hned na ni vzpomněl a ptal se ratibořického, kde je, jak se jí daří, je-li dosud v Polné.

„Je, je, ale stýská se jí tam.“

„Psala domů?“

„Psala; byla teď v létě v Praze.“

„V Praze?“ divil se Havlovický.

„Byla tam u doktora; marodila už delší čas, měla něco, jak mívají ženské, vědí, a v Polné si s tím doktor nevěděl rady, a v Praze je nějaký doktor Čejka, ten takovým nemocem rozumí, a tak si mladá paní komisarová k němu zajela.“

„No, a jak pochodila?“

„Snad dobře, chválila si, ale ještě víc myslím by jí Praha sama pomohla,“ prohodil zahradník žertem a hned vysvětloval:

„O Praze toho napsala! Ta se jí líbila, porád jen Praha, Praha, to že je město, to že je jiný život nežli v těch kopcích tam, jako v Polné. Inu bože, divme se; řekne se paní komisarová, a vlastně mladý blázen, dvacetileté fanfárum.“

„Rodinu nemá -“

„I má, dva kolučky.“

Havlovický se bezděky usmál a zatřásl hlavou.

Přítele Ludvíka, faráře studnického, zastal s Rojkem, donedávna kaplanem novoměstským, nyní farářem v Bohuslavicích.

Na jiřinkovém bále hovořilo se o „českém“ bále, o kterém Havlovický četl už v novinách, hned v únoru, kdy ten bál se dával; teď však slyšeli zprávy přímo od účastníka, od toho, který na českém plesu tancoval.

Seděli, celá kněžská společnost, ve vedlejším pokoji u sálu, zase jiřinami vyzdobeného, z něhož k nim zaléhala taneční hudba, polonéz, valčík, menuet i ländler. Mezi nimi mladý jurista, faráře Turka synovec, jemuž ostré konce límečku nad černou kravatou čněly až do zardělých tváří.

–––

„Co se stalo?“ ptala se mlynářka.

„Vejvodkyni odvezli -“

„Nebožku?“

Mínila vévodkyni Zaháňskou, kterou loni v březnu přivezli mrtvou z Vídně a na náchodském zámku v kapli pochovali.

„Včera přijel nějaký pán na zámek, bývalá vrchnost ho poslala, dnes ráno vynesli vejvodkyni z krypty, docela tiše, žádný o tom kromě zámeckých nic nevěděl, truhlu s nebožkou zadělali a po mši svaté ji naložili na sáně a odvezli. Docela tiše, jak povídám. Jen zámecký kaplan tam byl a ouřadníci; ten pán, co z Němec pro nebožku přijel, ten zas odjel a vyprovází nebožku vejvodkyni.“

„Kam?“ ptala se stará mlynářka.

„To jistě do Libichova, v Německu, tam mají rodinnou hrobku, tam je také stará vejvodkyně, jako Kuronská, pochována,“ mínil farář.

„Tak to Zima taky jmenoval.“

„Sestry jí přece nenechaly mezi cizími. No, ale zas cestuje, i po smrti pořád.“

„To už je její poslední cesta,“ dodal farář, a matka přitom vděčně vzpomněla, no, že za vlády nebožky vejvodkyně se o faru rozhodlo, že budou mít památku na nebožku. -

–––

Farář měl mnoho práce se zahradou, aby ji upravil od staré fary až k nové. V staré tou dobou bujně kvetly jiřiny; jejich pestré byrvy jen hořely ze zeleni za slunečných dnů srpnových a začátkem září. Faráře těšily nejvíce dva semenáče, tj. nové jiřiny, jež si tímto létem odchoval ze semene a jež by se mohly směle ukázat mezi ostatními „krajankami a vlastenkami“, jak se farář pochluboval Kalinovi, kostelníku, komu je ukazoval, že by mohly myslím dosti směle do Skaličky na soud, ucházeti se o cenu jiřinkové slavnosti.

Byla zase ve Skalici dne šestého a sedmého toho měsíce září. Havlovický se tam tentokráte nevydal. Nastalať mu nová starost. Zaťukal v tu dobu s bratrem šichtmistrem na matku zemi zase na jiném místě, aby vydala poklad.

–––

„Květy, všecka čísla byla skoro nerozřezaná.“

„Nemá čas.“

„Jindy ho měl, a na vlastenecké časopisy a knihy obzvlášť. Ale už ho to myslím tak netěší. Ale já – pane otče -,“ v černých očích kantorových zahrálo, „já tam něco našel.“ Docházelo na novinu, kterou chtěl tak překvapit.

„Co -“

„Hrabu se tak , přehlížím číslo za číslem, až tu v dubnovým na první straně – co byste řek – “

„Jaky okolky.“

„Báseň, pěkná báseň, může se říct krásná báseň, a kdo ji složil – “

„Vašíček, váš pan Václau v Praze.“

„Kdyby to bylo! Ale ne – Baruška Panklova – jářku Baruška Panklova tadyhle z Ratibořic, pana štolby – “

Starý mlynář nepřivřel víčka, nýbrž obrátil oči vyvaleně po učiteli, jenž všechen zardělý, maje vlasy nad čelem posud vlhké, hrabal se v náprsní kapse.

„Štolbova? Panklova, co má toho komisar?“

„Ta, ta – no, tadykle to je , já si to na faře pak opsal, poslouchejte:

ŽENÁM ČESKÝM
Ženy české, matky české!
Slib si dejme a v něm stůjme:
pro blaho své drahé vlasti
všecky síly obětujme!
Nejen muž buď hrdý na to,
že dá všecko pro svou vlast;
vzhůru ženy, my též chceme
na oltář svou oběť klást.

„A je to od ní?“ přerušil starý mlynář, nedůvěřuje.

„Tady je podepsána,“ učitel ukazoval půlarch, „tadyhle dole. Božena Němcová.“

„Božena – “

„To jméno si dala jen tak, to dělají spisovatelé. Já si taky myslel, že to je ňáká jiná, a vlastně jsem si to myslel najisto – kdepak, Baruška Panklova, já se faráře Havlovického, když přišel, jen tak optal, ale on se usmál, to zrouna obživu, a povídá: ,To se divíte, viďte?‘ “

„A dyť to nečte, povídal jste.“

„O tom věděl, psal mu o tom, jak mně povídal, studnický farář, a s jakou prý radostí – “

„Kde teď jsou, jako Němcovi – “

„Byli na moravských hranicích v Polné, teď jsou v Praze, a ta mladá paní komisarka je prý se všemi spisovateli známá.“

„A chodí snad do tý kafírny mezi ně.“ S úsměvem si vzpomněl mlynář na Červeného orla v Celetné ulici, když se tam o korunovaci dostal se Šoltou a Havlovickým. A znovu se divil pokyvuje hlavou:

„Baruška Panklova – “ Pojednou se obrátil po Šoltovi:

„No, tak dočtěte.“

–––

A což politický ruch let čtyřicátých! Ten je zde dost podrobně vylíčen, jak jeho ohlasem na jiřinkové slavnosti v České Skalici, tak i ve zprávách, jež zdejší mladí posílají o tom z Prahy. O českých bálech a besedách ve Svatováclavských lázních, ale i politickém ruchu v Praze a jinde, o repealech (tajných společnostech) české mládeže, i jak ve světě se hroutily pozice reakční politiky Metternichovy. I Božena Němcová pověstná báseň „Ženám českým“ nalézá tu zvláštní a význačné místo. Jak, ta mladičká paní všem zde tolik známá, a již básnířka? A jaká básnířka!

–––
 Alois Jirásek: U nás
Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

Doporučujeme

Software pro správu a údržbu majetku SW KLID

Pro správu majetku používáme SW KLID.