mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

Osamělé večery Dory N.

Milena Štráfeldová je dlouholetá redaktorka Českého rozhlasu. Je také autorkou několika knih, povídek a fejetonů. Osud Dory Němcové ji zaujal při práci na rozhlasovém dokumentu o Boženě Němcové, který k 150. výročí jejího úmrtí vysílala stanice ČRo Vltava. Ze scénické montáže dopisů autorky uvádíme krátký úryvek.


Osamělé večery Dory N.
postavy: Dora N., dcera slavné spisovatelky / zelí

Na scéně stojí věšák, stůl a židle. Na věšáku plandá kuchyňská zástěra, pod ním sešlapané bačkory. Na stole je láhev s vodou a sklenice. Nad stolem visí obraz zestárlé Boženy Němcové, trochu nakřivo. Stranou je proutěný koš s víkem, o něj se opírá vál na nudle. Nad ním visí poloslepé zrcadlo. Vše působí omšelým dojmem. Na scénu vchází starší žena. Unaveně na věšák odkládá klobouk a síťovku s hlávkou zelí a přezuje se do bačkor. Posadí se ke stolu a žíznivě se napije. Z kapsy nepadnoucího, jakoby pánského saka  vyndá svazeček došlých dopisů a pohlednic. Bez většího zájmu se jím probírá:

Dora: Milá Doro, přijměte pozdrav z výletu do Prachovských skal. Počasí nám přeje, Andulka si ale vymkla kotník. Vzpomínáme na Vás, Staňkovi… – Velevážená slečno učitelko, dovolujeme si Vás pozvati na setkání abiturientek jičínské vyšší dívčí školy, které se koná příští čtvrtek od 15 hodin v kavárně Národního domu tamtéž. Vaše bývalá žákyně Apolena Havránková… – Ctěná slečno, za přípravný výbor oslav výročí Vaší matky, naší slavné spisovatelky, obracím se na Vás s prosbou o rozmluvu…

Dora se zarazí, znovu se napije:

…o rozmluvu? – Chystajíce se vydat sborník k padesátému výročí jejího úmrtí, rádi bychom zaznamenali Vaše vzpomínky na matku i její přátele, jež jednou budou neocenitelným zdrojem inspirace pro příští pokolení. Souhlasíte-li, navštívíme Vás tuto neděli v odpoledních hodinách. S hlubokou úctou…

Tuhle neděli? To tu nestačím ani uklidit! A co jim mám vykládat – po padesáti letech?

Dora se na chvíli zamyslí:

Chudák máma…Ani jsem u ní tu noc nebyla. Nakonec zůstala sama, jen s tou hroznou ženskou, Švajcerkou, nebo jak se jmenovala. Museli jsme ji k nám vzít, sama bych to nezvládla! Máma pořád krvácela, potila se, páchla, věčně jsme ji převlékali. A toho praní, co tehdá bylo! A ani to nešlo venku usušit, mrzlo, až praštělo. Prostěradla jsme věšeli v síňce… Když ji naposledy přišel navštívit Erben, úplně se do nich zamotal. – Tohle ale přeci nemůžu nikomu vykládat! – Měla bych nakrouhat to zelí…

Dora si obleče zástěru, na stůl položí vál na nudle, ze zásuvky stolu vyndá velký nůž, ze síťovky hlávku zelí a začne ji krájet.

Teď na ni budou vzpomínat! Po půl století, vlastenci! – A kde byli tenkrát? Nechali by nás pomřít hlady! Doma kolikrát nebyl než suchý chleba, ani cukr do čaje jsme neměli. Ještě že aspoň našemu nejmladšímu, Jaroušovi, dávali u Skřivanů ty obědy. Jednou chtěl mámě donést aspoň polívku do hrníčku, studem se ale rozplakal. Nakonec se vlastenecké paničky dohodly, že budou mámě na poledne posílat kus masa! Mladá Palacká a Riegrová a Braunerová. Po služce… Jenže to už bylo pozdě. Máma už moc stonala. – Zato pak! Těch lidí na pohřbu! Tisíce! A těch řečí! Najednou to byla Naše Slavná Spisovatelka! A že budou spisy a pomník a bůhvíco! Kdyby jí raději pomohli, dokud byl čas! Ale to je škoda mluvit. – Tady to někde bude…

Dora si utře si ruce do zástěry a začne se přehrabovat v proutěném koši. Vybírá svazečky různých dopisů a listin, převázané stužkami. Krátce je prohlédne a odkládá je na zem vedle koše. U jednoho svazečku se zarazí:

Tak přece! Tady jsou…

Se svazkem dopisů se vrátí ke stolu, opatrně rozvazuje zauzlovanou stužku. Prohlíží jednotlivé listy:

Milá Dorinko:
Ráno a večer chytám štěnice, jichž tu ale nyní není mnoho; ale much je na čerty, a musela jsem předešlý týden okna mýt. Také jsem prala, a Zuza vařila – maso, brambory a rajskou vomáčku. Měla radost, že jsem ji to nechala dělat. Měla jsem hodně prádla, protože jsem vyprala i ty krvavé košile Tvoje a moje a plachty, co tu zůstaly. Bylo toho plný tři provazy — 6 košil — 3 plachty, 3 sukně — 6 ručníků, 6 párů punčoch a Zuzino prádlo; no – nebyla jsem čerstvá? Máme tu nyní jako v škatulce čisto! Poslali mně Jiskrovic dvě živé slepičky, kočinčinky; co s nimi – chudinky, byly tak krotký, pěkný, dala jsem jim žrát a nechala je přes noc, a ráno nesla je Zuzi k Fastrové, která je koupila. Bylo mi jich líto; ale nasraly nám plnou kuchyň…

To psala máma … 6. srpna 1859. – To byl špatný rok! Jenže který nebyl?

Dora se znovu přehrabuje v dopisech:

Janu Evaneglistu Purkyňovi, 22. května 1854
„Velectěný pane!
Prosím Vás, nehněvejte se, že Vás s takovou mrzutou žádostí obtěžuju; ale já věru nevím už co si počít, nemám groše peněz, a bez těch přece není živobytí možné. Dnes nemohu ani psát, protože nemám tolik peněz, abych si koupila papír. Kdybych sama byla, tak bych si z toho študentského života nic nedělala, jen když si trochu hlad zaženu, ale když se mám starat o tolik krků, to je smutná věc.
S největší úctou Vaše služebnice…“

Dora mezitím rozčileně vstane, odhazuje přečtené dopisy na zem

Antonínu Markovi, 25. srpna 1854
Velectěný pane!
„Žijeme co nejskromněji možno, jen aby hlad nebyl a slušně se mohlo mezi lidi jít; a přece tolik to stojí. Prodala jsem, co jen jakouž takouž cenu mělo, dluhy mám… Měla jsem přijmout službu společnice u jedné melancholické dámy, v zdejším blázinci, s dobrým platem. Chtěla jsem se té trpké službě podrobit, ale ona začala najednou tak tuze řádit, že nemohou k ní nikoho mimo silnou služku pustit.— Já bych se žádné práce neštítila, jen kdybych věděla, že vydělám dětem živobytí. — Velice prosím Vašnosti, můžete-li mi něčím přispět, aneb víte-li jakou stálou pomoc pro mne, učiňte to.
S nejhlubší úctou a srdečným pozdravem
zůstávám Vaše oddaná přítelkyně“

Unaveně posbírá dopisy ze země

To bylo pořád, den za dnem. Bída! Ráno jsme nevěděli, co budeme obědvat. A taky jsme kolikrát ani neobědvali. Máma psala na všechny strany, musela jsem ty její dopisy sama zanést, hanba mi bylo… A nejhorší to bývalo o svátcích. Na vánoce v šestapadesátém roce máma psala bratrovi Karlovi.

/chvíli hledá v dopisech/

„My měli také smutné svátky; na Štědrý den ráno neměla jsem ani groš. Teprve k polednímu jsem pár zlatých dostala – ale už bylo pozdě na rybu i vánočku. Měli jsme jen knedlíky se zelím, štrudl, švestky a na modro štiku.  Od Skřivanů dostala jsem bochník chleba a láhev vína a od Fingerhuta punš. Krejčovic poslali nám pár ořechů a Dora dostala z venku vánočku malou. Tedy jsme přece světili Štědrý večer, jak jsme mohli, a ještě jsem dala z toho jedné chudé rodině. Po večeři hráli jsme o ořechy loterii a karty. Byly jsme jen samy u večeře s Dorou a Manka — Druhý den jsem byla sama.“

Musím si taky dojít pro mísu na zelí…

Odchází z scény a vrací se kameninovou mísou.  Shrnuje do ní nakrájené zelí…

Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

SPOLEČENSKÉ SÍTĚ

Doporučujeme

Pro správu majetku používáme SW KLID
Software pro správu a údržbu majetku SW KLID