mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

Viktorka

V jedné vesnici bydlela vdova jménem Fialová. Domek její byl čistý, bílý a spořádán kolkolem, že se mu žádný jiný ve vsi nevyrovnal. Před okny rostla mladá košatá vrba. Ač ty útlé proutky skoro celá okna zastiňovaly, přece se jich nikdy nůž nedotkl; jak rostly, tak rostly. Na jaře mívali chlapci laskomínky na ty štíhlé proutky a zdálo se jim, že by z nich byly zvláštní píšťalky. Avšak přece ani jeden z chlapců nedovolil si který uříznout, by dobrou vdovu nerozhněval; jen jedenkráte prý si jeden smělý chlapec na vrbu vylezl, ale když řízl do proutku, slyšel bolestné vzdechnutí a cítil, jak se celá vrba zachvěla. Hrůza ho obešla, a když pověděl o tom divu ostatním, báli se a nižádný více vrbě neublížil. – Kdo šel vesnicí, s libostí povšimnul si bílého domku, ale s podivením se zastavil, jestli se mu objevila Viktorka, dcera vdovy Fialové, okrasa a chlouba to celé vesnice. Bylo to ale také děvče tak krásné, spanilé, že nemožno vypsat; kdo ji viděl v kole ostatních děvčat, nejinak se mu zdálo, než že vidí ušlechtilou vzácnou květinu v kytici polních kvítků. Tak jak druhá děvčata byla i ona celičký den na božím slunci, a přece zůstala pleť její bílá jak peří labutino; jak ony pracovala i ona v poli, a přece obdivovali se chlapci, že má ruce měkké jak aksamit. Všecko na tom děvčeti bylo ku podivu krásné; a nejen krásná, i dobrá byla, přívětivá, tichá, laskavá ke každému. Nebylo nikoho v celé vsi, kdo by říci mohl: „Viktorka mi ukřivdila,“ aneb: „Viktorka mi neprokázala nic dobrého.“ – Muži, ženy, staří, mladí, všickni ji milovali! – Každá matka byla by ji ráda co dceru do domu přijala, ale přání své jí vyjevit žádná si netroufala; každý z mladíků byl by pro ni duši dal, a lásku svou vyjevit jí žádný se neopovážil. – Přišla-li někdy pobavit se s nimi v kole, hádali se vespolek o přednost zaprosit ji k tanci, nedovolil si však ani jediný upřímně v náruč ji pojmout aneb dokonce políbit, což s druhými děvčaty bez ostychu si dovolovali.

I děvčata, ač ji milovaly co svoji nejmilejší družku, přece se k ní chovaly vždy uctivěji a říkaly často mezi sebou: „To Bůh ví, jak to je, naše je, a přece jako by mezi nás nepatřila.“ – Přišla-li Viktorka do přástvy, zaradovali se všickni; věděli, že bude povídat a zpívat, a ona uměla nejkrásnějších a nejrozmanitějších pohádek a písní, nikdo neznal podobných. Když jí ty rozmanité zvuky tak lahodně z úst plynuly, ptávali se s podivením jeden druhého, kdo ji as tomu učil! – „Nedivte se,“ říkaly staré zkušené babičky, „Viktorka je vyvolený miláček Boží.“ A ten úsudek platil.

Když byla Viktorka ještě malé děvčátko, byl jejím nej- milejším, jejím nerozdílným spoludruhem Vítek, mladý pasák v službě matčině. Všecky ty dětské radosti sdíleli spolu; kam šel Vítek, šla i Viktorka. Byli-li na pastvě, pletával Vítek košíky, v čemž měl neobyčejnou šikovnost, a Viktorka zase chystala a rovnala mu proutky; bud sbírali jahody a jiné lesní ovoce, co právě na čase bylo; když lezl Vítek po stráních a skalinách, by trhal nej krásnějších květin na věnce, Viktorka zatím místo něho pásávala. Potom pletli věnce, zpívali, povídali si a nikdy neměli dlouhé chvíle. Ale všecko má svůj konec, tak i dětské radosti! – Vítek rostl, sílil, a matka uznávala za dobré, by šel k některému sedláku sloužit za pacholka, an sousedka koně nedrží, by déle u ní zůstat mohl, a pasákem drobného dobytka déle již zůstat nemůže.

Zarmoucen byl Vítek nad takovýmto výrokem, líto bylo mu opustit dobrou hospodyni, milé děvče, ale sloužit u jiného nechtěl; řekl matce, že nebude sloužit, že půjde do světa na zkušenou.

Matka se ulekla toho slova, plísnila ho, vymlouvala mu to, představovala všecko zlé, co ho ve světě potkat může, on ale zůstal na svém předsevzetí; nechala ho tedy jít. – Zaplakala Viktorka velice, když se s ní milý Vítek loučil, to byla první její bolest; i Fialová želela dobrého věrného hocha, zaopatřila ho na cestu mnohým potřebným a slzíc žehnala ho co vlastní matka. Tam za vesnicí rozloučil se konečně i s matkou, a když s posledního vršku ještě jednou zpátky se ohlídl a vrubem modré kazajky uplakané oči si byl usušil, kráčel statně do cizého mu světa.

Nepohřešili ve vesnici nepatrného hocha; jak by ho nebylo. Jen matka se denně zaň modlívala a Viktorka, když sama věnce vila, sama podvečer v zahrádce pracovala, sama po lese chodívala, vzpomínala: „Kde as Vítek ubohý po světě bloudí?“

Po roce teprv dostaly vzkázání, že se Vítek pustil na moře podívat se dále ještě do světa šírého, dalekého; tu plakala poznovu matka, plakala i Viktorka i Fialová, soudíc najisto, že se Vítek nenavrátí. Oželely ho! – Od té doby uplynulo mnoho let, z malé Viktorky stala se krásná vysoká panna, matky sestárly a mnoho se ve vesnici změnilo.

Jednoho dne podvečer seděly obě matky v zahrádce předouce a Viktorka pozpěvujíc si zalívala květiny; tu při- klusá k zahrádce jezdec neznámý, skočí s koně, a když ho byl u plotu uvázal, vešel do zahrádky. „Bůh vás pozdrav, milé paní; zdaž byste popřály krátkého odpočinku a občerstvení mně i koni mému? Jedu dlouho již a bez odpočinku nemohu dále,“ tak prosil vlídně lahodným hlasem.

„Jakž bychom nepopřály,“ řekla ihned hospodyně, „od-počiňte dle libosti; Viktorko, ty ucti hosta a chlapci rozkaž, ať napojí a nakrmí koníka.“

Okamžení zahleděl se cizinec do tváře Viktorčiny, potom sedaje vedle staré sousedky, pravil hlasem pohnutým: „Sednu si vedle vás, matičko; mám právě tak starou matku doma, a mnoho let, co jsem ji neviděl; ani mne nepozná.“

„Jakž by nepoznala své dítě! Bože, já si myslím vždycky, že bych svého Vítka hned poznala, kdyby se vrátil, ale toho víc už neuvidím,“ vzdychla si a oči se jí zalily.

„A což je mrtev?“

„Nevíme,“ přejala řeč Fialová. „Vítek odešel co mladý chlapec do světa, po roce vzkázal, že jde na moře, a od té doby uplynulo mnoho let, aniž jsme o něm čeho se dověděli. Oplakáváme ho co mrtvého.“

„O samotě žijícím zdá se čas vždy delší býti než těm, kteří v živém víru světa žijou; kdo se potlouká brzy na zemi brzy na moři, tomu těžko zprávu zasílat! I mně se tak vedlo, že nemohl jsem dát o sobě vědět, neb jsem se octnul brzy tu a zase jinde. Někdy nás bouře na moři zahnala daleko od pravé cesty, jindy zase byli jsme zdrženi v přístavu třebas kolik měsíců, takže jsme dlouho nepřišli k cíli žádoucímu. Na všech mých cestách provázel mne věrný spoludruh, který se též Vítek jmenuje.“

„Bože, jestli to můj syn!“ vzdychla si stará matka.

„Povězte mi, matičko, jak vyhlížel váš Vítek?“

„Inu, ošklivý nebyl; měl jasnou tvář, červené líce, černé oči a vlasy; tenkráte když odcházel, nebyl tuze veliký, ale já si ho vždy jen tak představuju, i v té modré kamizolce, těch plátěnkách a kulatém klobouce.“

„Ale od té doby se naskrze změnil, matko, a vy byste ho tedy přece nepoznala,“ řekl cizinec a blažený úsměch pohrával mu kolem rtů.

Vtom vcházela do zahrádky Viktorka se služkou, nesouce pro hosta večeři: bílý chléb, pomazánku, med; ovoce čerstvé. Přemejšlela ještě v komůrce, jestli by něco v špižírně bylo, co by hostu zachutnalo k občerstvení, ale neměla tu chvíli ničehož. Než odešla z komůrky, pokročila k okénku, z kterého bylo vidět do zahrady, ale jen okamženíčko tam postála, tak dlouho asi, co sama sobě pošeptala:

„Kdo je asi? Jeho hlas zaznívá mi v duši jako dávno známá milá píseň – a nemohu se vzpamatovat, kde jsem ji slyšela; i ta tvář jako by nebyla cizí, a neznám přece jemu podobného – podivno.“

Když byla potom do zahrádky vešla, urovnala krmí úhledně na stolek a hosta k jídlu zvala; i řekl cizinec:

„S vděčností přijímám, panno, co mi podáváš; dříve však, než se občerstvím, chci povědět vlídným hospodyním několik slov o svém příteli Vítkovi.“

„O Vítkovi?“ zadivila se Viktorka, s radostnou tváří pohledši na cizince.

„Přítel můj Vítek je vysoký jak já, tvář jeho žárem slunce tak temnou stala se, jak moje; šat nosí podobný mému. Říkával mi, že sloužil za pastýře u jedné velmi dobré hospodyně, a s potěšením vzpomínal na její malou dcerušku.“ – Pozorně poslouchaly ženy a Viktorce ozářil vyšší růměnec bělostnou tvář. – „Rádi poslouchali lodníci podvečer jeho pastýřské písně, bud když zpíval, bud když na pastýřskou píšťalu pískal; píšťalu tu mi dal a já znám několik jeho písní, co on pískával; poslechněte.“

To řka přiložil píšťalu k ústům, a pohlédna temným okem na Viktorku, začal pastýřskou. Sotva zavzněly ty táhlé vábivé zvuky, poslouchala pozorně Viktorka, a vždy pozorněji, zpytavě chvilkami pohlídajíc do tváře cizincovy, náhle však pokročivši k němu, zvolala radostně: „Tys Vítek a nikdo jiný!“

„Ano, jsem Vítek, ty jediná jsi mě poznala,“ přisvědčil tváří blažeností ozářenou, podávaje jednu ruku Viktorce, druhou objímaje radostí klesající matku. Nesnadno vypsat potěšení, jaké měly všecky nad tímto šťastným shledáním! – Matka nemohla se nasytit pohledu na svého statného syna; nebyl to ovšem už ten červenolící hoch v modré kazajce, jak si ho vždy představovala, ale dospělý krásný muž, a byla s ním spokojena. I Fialová s libostí naň pohlédla – a Viktorka? Jak by se nyní netěšila, když byla dříve pro něho plakala! – Sousedé vraceli se s pole a to bylo už tak zvyk, že se každý, kdo šel kolem zahrady Fialovic, vida tam hospodyni neb dceru, zastavil a několik slov pohovořil; tak se stalo i ten večer. Každý se pozastavil u zeleného plotu, a jak jinak, než že se každému ihned sdělilo, kdo je ten cizí host. Bylo vítání a pozdravování se všech stran; jeden pověděl druhému, a než obyvatelé vesničtí ulehli, věděl každý, že se Vítek vrátil, že je hezký, že přijel na koni, že je bohatý pán z něho, a ještě všelicos věděli, co ani Vítek sám nevěděl. Noc se více a více schylovala a hospodyně napomínala k odpočinku; Vítek se svou matkou odebrali se do své chaloupky a brzy bylo ticho v bílém domku.

Každé ráno sotva se růžová záře na obloze ukázala, zvěstujíc příchod jasné nebes královny, byla už Viktorka v zahradě, a když si byla krásnou tvář i bílé nohy v blízkém potoce umyla, plétávala si dlouhé vlasy v úhledné vrkoče a kvítím okrašlovala, zpívajíc s ptactvem o závod. To ráno po příchodu Vítkově chodila jaksi zamyšlená po zahradě, ani nezpívala; divno, o čem to přemýšlela? To by také byl asi rád Vítek věděl, neboť sotva ji z vedlejší zahrádky zhlédl, přeskočil hbitě živý plot vedle ní. „Dobré jitro, Viktorko, proč tak zamyšlená chodíš mezi květinami?“

„Přemejšlím, které z těch kvítků bych dnes do vlasů utrhnout si měla; jedno krásnější než druhé, skoro mi líto trhat jich.“

„Pamatuješ se, Viktorko, když jsme spolu ještě po lesích a polích chodívali, to vždy já sám ti hlavinku okytil. Nedopřeješ mi i dnes té radosti?“ – Vida svolení v její tváři, trhal Vítek kvítí barev nejkrásnějších, a když kytici hotovou měl, podal ji Viktorce. Ona kvítí srovnávala, by se v barvách k sobě hodilo, a on okrášlil ním tmavé vrkoče její. „Krásná jsi, krásná!“ zvolal, s rozkoší na ni pohlížeje, „a nic bych si jiného nepřál, než aby tys byla má.“

Viktorka mlčela, neřekla tak ani tak, ale kdo umí číst v tváři lidské, byl by řekl, že v jejích jasných očích zřejmě napsáno stálo: „To není nemožné.“ – Vítek tomu též tak rozuměl a srdce mu zaplesalo. Nebylo potřeba mnoho slov, by si rozuměli; blažen odešel Vítek ze zahrádky, jist štěstí svého.

Ve vesnici bylo živo, byl právě svátek; děti si již po návsi hrály, mladí junáci a hospodáři stáli v hromádkách a rozprávěli, když i Vítek z chaloupky vyšel a k nim se přidružil. Mnoho se změnilo od té doby, co opustil domov; to teprv pozoroval!

Ti, kteří byli za jeho času v spolku junáků vzrostlých, sluli staršími hospodáři, z těch pak, co s ním zároveň rostli, mnozí už počítali se mezi mladší hospodáře; děvčata staly se hospodyněmi. Z oněch, kteří sem a tam ze stavení vybíhali, stydlivě, po očku na něho pokukujíce, neznal žádné, a to malé pokolení, co se tam v trávě batolilo a si hrálo, to mu bylo zcela cizí, jen z některé tváře byl by mohl uhádnout, kterého rodu to podoba. Mnohého také ze známých nenalezl už; spali tam na vršku pod zeleným rovem.

Poznenáhla obstoupili všickni, kde kdo byl, Vítka, každý ho chtěl zblízka vidět, každý chtěl ho přivítat, každý měl se co ptát, i hospodyně ze stavení k němu přicházely; jen děvčata s okytěnými hlavami pozdaleka obdivovaly se jeho sličnosti a jeho pěknému cizímu kroji. Konečně když byl Vítek hospodářům dost se napovídal a i svého vraníka jim provedl, rozešli se k jídlu, to však jednohlasně tvrdili, že nebyl Vítek nadarmo ve světě, že umí víc než chleba jíst. Odpoledne pak, když se ukázal s Viktorkou v kole, držely ženské soud a každá chválila ho, jak umí pěkně mluvit, zpívat i tančit a jak veselý to junák. Každý však, kdo viděl krásný párek pospolu, tvrdil najisto, že jsou jen pro sebe zrození a že musí být svoji. – A bylo to tak a nejinak. I matky milenců záhy poznaly, že se jich děti milujou, a když v kratičkém čase Vítek za ženu Viktorku požádal, s radostí jim požehnání daly. – Nebylo nikoho v celé vsi, kdo by nebyl přál zasnoubencům štěstí; i dárek každý dle své možnosti nevěstě přinesl na důkaz lásky své! – Byla veselá svatba a všeho bylo v hojnosti, takže se nejen ten bohatý, ale i ten nejchudší pasáček podělil. Všecko se to radovalo! -

Nyní se chopil Vítek hospodářství; on měl peněz dost, že mohl i v městě žít, ale Viktorka si toho nepřála a musel jí i matce její před svatbou slíbit, že dokud budou ony žít, z bílého domku se neodstěhuje. Slibu toho splnit nepřišlo mu za těžko, ježto Viktorku nade všecko miloval a po rozkoších světa netoužil. I zdokonaloval, rozšiřoval a krášlil statek svůj, dle vlastního důvtipu i dle zkušenosti mezi cizími národy nabyté, a brzy šla pověst o jeho spořádaném hospodářství v celém kraji, a starší hospodáři přicházeli s ním se poradit. Když nebylo polní práce, tu vyřezával pěkné všeliké domácí nářadí, síťoval k lovení ryb sítě aneb pletl košíky vkusné, s kterými dělal hospodyním dárky.

Již byli manželé čas spolu, když se jednou v noci – měsíc svítil jako ve dne – Vítek probudil; s nevýslovnou rozkoší hleděl na svoji ženu, která tiše spala, a zlehounka sehnul se, by políbil ty černé vrkoče, které porůznu od hlavy dolů po ramenou a bílých poduškách se vinuly. Díval se dlouho do té krásné spící tváře, ale najednou sehnul se blíže, neboť se mu zdálo, že nedýchá; s úzkostí položí ruku na srdce – vskutku; srdce nebije – ruka studená – bez života leží milená žena, jako když spadne s jabloně květ. – Zoufale vyskočí Vítek s postele, by tchýni k pomoci přivolal. „Nenaříkej, synu,“ pokojila ho tato, „zajistě jen marně jsi se polekal.“

Vešli do komůrky – a hle, Viktorka byla zase obživla, s podivením se ptajíc, co se jim bylo stalo; pln radosti sevřel ji Vítek v náruč a povídal, proč se byl ulekl. – „Toho se nelekej,“ řekla mu Viktorka; „já mívám jen někdy podivné sny. Poslechni, co se mi snívá: V jasných nocech zdá se mi vždy, že slyším vábný hlas z té zelené vrby, který mne k sobě volá. Okénko se otvírá, vrba se ke mně kloní a já musím vrhnout se do jejího náručí; ale to není již vrba, je to paní krásy vznešené. S ní kráčím do jejího paláců k ozářenému, zlatoskvoucímu trůnu. Vůkol něho, kam oka zhled dosáhne, všude jediná krásná zahrada a líbeznou vůní je vzduch naplněn. Všecko to žije, všude rozkoš a radost! Strom sklání se k stromu, květina ku květině, i povídají si tajné báje, a já rozumím jim. Tam z řek a pramenů, ze skal a hor vystupují víly bělorouché, provozují tance milostné, zpívají, plesají a těmi kouzelnými zvuky k sobě mne vábí. Rozumím jim, spěchám do jejich objetí, zpívám, raduji se s nimi, a ta vždy mladá, jasná královna a matka naše má z nás, dětí svých, radost. Když musím je opustit, zaznívají mi ty vábivé zvuky neustále v duši a stýská se mi, pakli dlouho matka ta k sobě mne nevolá,“ tak dokončila Viktorka.

„Nelíbí se mi tvé sny,Viktorko; bojím se, abys na mne v té krásné říši nezapomněla a navždy tam nezůstala,“ řekl Vítek.

„Neboj se, Vítku; jen na krátký čas bývá mi vždy dopřáno, podívat se do paláců jasné naší královny, ale musím se vždy opět vrátit.“

Vítkovi se ty sny nicméně přece nelíbily, zvlášť když se od té noci ještě několikrát opakovaly. Bál se o svou milenou ženu a chtěl ji stůj co stůj zprostit tajné nad ní moci; a toho myslil, že nejspíše docílí tím, když zelenou vrbu zničí. Nechtěl to však přece bez vědomí Viktorčina učinit, proto když jednoho dne košíky u okna pletl, řekl Viktorce: „Ta vrba přece příliš do okna stíní, nemám dost světla k práci – potřeba ji podtít.“

„Nikoli, Vítku,“ ozvala se prosebným hlasem Viktorka. „Ty víš, jak milá mi ta vrba, nech ji tedy růst mně k vůli. Kdybys neuposlechl, možná, že bys toho želel.“

„Tys dětinská, Viktorko; sadím ti jinou, ale na jiné místo, a v krátkém čase dočkáš se, že bude krásnější, než je tato.“

Ale Viktorka nechtěla tak a prosila dojemně, by neubližoval milému jí stromu; až jí to konečně Vítek slíbil. Ale nerad to udělal a od té doby často byl zamyšlen; přemýšlel, jak si na jiný způsob pomoci, ale ničeho nemohl vymysliti kromě odstranění vrby. Matka jeho vidouc, že není syn taký, jaký bývával, ptala se ho jednou, co mu schází; Vítek mysle si, že by snad matka, jakožto stará zkušená žena, rady nějaké věděti měla, svěřil jí svoji bolest. „Divná to věc, synu,“ řekla nato, „ale ačkoliv já rady a pomoci nevím, jak bysi Viktorku těch snů zprostil, vím někoho jiného, kdo ti jistě pomůže. Je to stará Virgule, co přebývá v lese; ona zná byliny, které každý neduh zhojí, zná tajné věci všeliké, kterých náš rozum nepochopuje, a rozumí řeči ptáků a zvířat. To je moudrá žena a k té půjdu.“

„Nechoď, matko, nevěřím já ženám takovým, hledal jsem rady jen u tebe, nač mi jednat s čarodějkami. Když nevíš ty rady, nechrne toho, štěstí mému to nepřekáží.“

Vítek chtěl to matce vymluvit, bál se, by nebylo o tom dlouhých pověstí; ale matka nedala si říci, měla za to, že bude nejmoudřeji, když přece jen k staré Virgule do lesa zajde. A to také učinila; neřekla nikomu slova a zašla do lesa, kde moudrá žena v tmavém háji bydlela v domku, do kterého nikdo přistoupiti nesměl.

Když ji byla stará matka zavolala, přišla, a vyslyševši její žádost odešla na chvilku do háje; když opět vyšla, řekla staré matce: „Vyřiď svému synu, že jeho žena s zelenou vrbou srostlá, a jestli vrbu podtne, že zničí i život ženy své.“ Tak řekla a odešla.

Matka celá omámená nad tímto výrokem odešla domů, a jakmile s Vítkem o samotě byla, pověděla mu, co byla slyšela. Hněvivě řekl Vítek: „Lež to, nevěřím čarodějce a neuposlechnu její rady.“ Matka domlouvala, prosila, ale to bylo darmo.

Myšlénka, by zelenou vrbu přece jen odstranil, ustavičně Vítka pronásledovala; a když se již k výkonu chystal, zazněla mu v uších slova staré Virguly, a na Viktorku pohlédna nemohl toho učinit. Ale neměl pokoje. – Jednoho rána, když byla Viktorka v noci zase tak bez známky života ležela, rozhodl se, odhodlaně vzal ostrou sekeru do ruky, šel k vrbě, rozpřáhl se a jedním rázem rozťal zelenou vrbu. V tom okamžení bolestné vykřiknutí projelo mu duší; odhodil sekeru, uleknut pospíchá domů – hle, stará z lesa mluvila pravdu! V náručí matčině ležela milená jeho Viktorka mrtvá. Ostrá sekera zničila jedním rázem život zelené vrby a sličné Viktorky. Vítek zulíbal bledé její líce a hořce zaplakal; pak dal sbohem naříkajícím matkám, v zoufalosti vyšvihnul se na svého bujného vraníka a zmizel z vesnice. – Nikdo více ho nespatřil.

Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

Doporučujeme

Pro správu majetku používáme SW KLID
Software pro správu a údržbu majetku SW KLID