mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

O dvanácti měsíčkách

Pohádku O dvanácti měsíčkách slyšela Němcová vyprávět od své služky Marky roku 1853 v Ďarmotech, dojista však ne v té dokonalé podobě, v které ji napsala. Vytušila z ní správně mravní podklad lidových pohádek, spravedlivé vyrovnání dobra i zla již na tomto světě vlivem nadpřirozené moci, procítila jej z hloubi své láskyplné duše a rozvila jej v úchvatnou, dokonale harmonicky vyznívající náladu. Její živý zájem o dívčí osud dodal líčení útrap krásné pastorkyně Marušky něžnou, vroucí účast s pokornou, pracovitou dívkou, sestrou všech těch líbezných dívčích postav jejích povídek, od českých báchorek až k náčrtku o Cestě z pouti. Vzpomínky na život lidu slovenského rozsvětlily se stejně jako V chýši pod horami v rozkošný obrázek úvodní o životě tří žen, zlé Holeny, dobré Marušky a její nesrdečné macechy, podaný prostě čistým rytmem lidového vyprávění. Příběh sám rozvíjí se dramaticky živým postupem ve třech větách, opakujících v dokonalém souladu stupňovanými variacemi tytéž stylistické obraty, týž rámec děje, ale vytvářejících trojí zcela různou, uchvatnou přírodní náladu jara, léta a podzimu; končí pak mocným, tragickým závěrem zimní bouře, jenž vyznívá v harmonický akord věčné spravedlnosti vesmíru.

Povídka počíná krutou disonancí mezi dobrem a zlem. Škaredá Holena chce zničit krásnou Marušku; zachtělo se jí v lednu vůně fialek, posílá pro ně nevlastní sestru do třeskuté zimy: »chci je mít za pasem, abych mohla k nim čichat«. Maruška bloudí sněhem až k vrcholkům hory, kde kolem ohně sedí dvanáct měsíců, a dialog, jenž se rozpřádá mezi ubohou slovenskou dívkou a vládci světa, je rozkošný svou prostou životností. Leden postupuje své místo Březnu, Březen máchne kyjem, oheň vzplane. »Sníh začal roztávati, stromky začaly pučeti, pod bůčkami zelenala travička, v travičce růžověla se poupátka chudobek, a bylo jaro. Pod křovím, uschovány pod lístkami, rozkvětaly fialky, a než se Maruška nadála, bylo jak by modrou plenu prostřel.«

Druhý den zlá Holena, hovící si u pece, žene Marušku do lesa na jahody. Maruška probrodí se sněhem k ohni, Červen zasedne k vládě, oheň jeho pokynem vysoko vzpalne. Žárem ohně »roztál sníh ve chvilce, země se zazelenala, stromy obalily se listem, ptáčkové začali prozpěvovati, rozmanitých kvítků po lese rozkvétalo – a bylo léta. Pod bůčkami bílých hvězdiček jak by nasil. Vůčihledě se ale měnily ty bílé hvězdičky v jahody, skokem zrály a zrály, a než se Maruška nadála, bylo jich, jakoby krve rozlil«.

A po třetí zachtělo se zmlsané Holeně červených jablek. Maruška spěchala závějemi přímo na vrch k ohni, vlády ujal se Září: »vatra rudě zahořela, sníh se ztrácel, ale stromy neobalovaly s elistem; jeden lísteček po druhém opadával, a chladný větřík je roznášel po zažloutlém pažitu, jeden sem, druhý tam. Neviděla Maruška tolik rozmanitých kvítků. Po stráni kvetla turanka, červenaly se klinčoky, v údolích jesenka, pod bůčkami rostlo vysoké kapradí a hustý zimozeleň. Maruška se dívala jen po červených jablkách, a tu vidí vskutku jabloň, a na ní vysoko mezi ratolestmi červená jablka.« Holena, zvědavá, v teplém kožíšku a s plenou na hlavě vydává se sama do hory, pohádá se urputně s měsíci a odejde hledat domnělou čarovnou zahradu. Velký Sečen však zachmuřen máchne kyjem. »V tom okamžení zachmuřilo se nebe, vatra nízko jen hořela, sněh začal se sypati, jak by cíchu rozsypal, ledový začal dúti vichr po hoře. Holena nevidí na krok před sebe, bloudí, bloudí, padá do závějí, oudy jí slábnou, křehnou. Ustavičně sněh se sype, ledový vítr duje.« Matka jde hledat dceru, nenalézá stopy, volá marně. »Bloudila, bloudila dlouho, sněh se sypal, ledový vítr dúl po hoře.« Maruška zatím hospodaří v chaloupce, vaří, obstarává kravičku, přede, plna úzkosti vyhledá macechu a sestru do tmy. »Nebe se třpytí, zem se svítí – člověka neviděti.«

Všechna vroucí láska k přírodě, tak význačná pro povahu Němcové, všechna něžnost mysli, kterou tak často projevovala mluvíc o květinách, zahradách, lesích a lukách, rozkvetla v této povídce, prozářena čarovnými sny o tajemném životě přírody, láskou ke všem dobrým bytostem a vírou ve věčnou spravedlnost – v nejkrásnější pohádce, kterou kdy napsala.

 

Použitý text je z knihy Václava Tilleho Božena Němcová (1938)

Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

Doporučujeme

Pro správu majetku používáme SW KLID
Software pro správu a údržbu majetku SW KLID