mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

Babička

Staré bělidlo

Majíc jistotu, že z jejich vzpomínek vyroste ucelené, obsáhlé dílo, počala Němcová již v době své nemoci, koncem 1853, o něm pracovati. Chvílemi ustávala v práci, jsouc zaujata přípravami Friče na vydávání Prahy a plány svých mladých návštěvníků. Ale Hanuš neustával ji povzbuzovat, a Němcová, šťastna uznáním i jiných přátel, kteří četli části rukopisu, spěchala rychle ke konci. Doufala, že v květnu bude rukopis hotov, ale práce se jí protáhla ještě přes celý červen 1854. Když skončila, byl Hanuš spokojen, ale nevěděl, kdo by chtěl převzíti náklad a zaplatit honorář. Nabízela rukopis Pospíšilovi, ale byla odmítnuta, že jsou zlé časy. Nebeský radil, aby zadala knihu Matici české, ale to zdálo se Němcové příliš smělou myšlenkou – výbor Matice byl proti mladým velmi zaujat. A tak zůstala Babička prozatím jen v rukopise.

Jádrem díla je poměr šesti-sedmileté Barunky k babičce. Babiččina komůrka, procházky po lukách, první výprava do školy, návraty babičky z kostela, nedělní návštěvy ve mlýně, zacházky k myslivcovům, babiččiny pohádky v zimě, – to jsou skutečné dojmy z dětství asi v tom věku, v kterém je líčena Barunka. Ale popis prostředí a osoby, rodina Proškovic, mlynářovic, lesníkovic, hostinských, pan Beyer, Kudrna a jeho děti jsou kresleny ze vzpomínek pozdějších let, kdy ve skutečnosti dospívající dívka se dívala již zcela jinak na svoji stárnoucí babičku.

Stejně vzpomínky na zvyky o svátcích a na význačné dny, otcovy návraty, jeho svátek, na Boží tělo v městě, obžínky, svatbu, odvod, bouřku, povodeň, pálení čarodějnic, jsou zhuštěny z řady let, kdy dospívající děvčátko mělo již reálnější dojmy. Vypravování o Viktorce, babiččiny vzpomínky z vlastního života, epizsoda o záletném Taliánovi, o paní Zuzance a jejím učeném pánovi, pocházejí z dívčích let, stejně jako upomínky na povodeň, na svatbu konanou ve dvoře 1832 aj. Návštěva Ratibořic roku 1844 poskytla živé detaily pro líčení známých míst a vlastní čtyři děti Němcové ony rozkošné podrobnosti z dětského života, pro které teprve jako matka nabyla oné láskyplné pozornosti, s kterou jsou v babičce kresleny.

MlýnDo reálných vzpomínek, ať z řady let zhuštěných, vmísila Němcová dvojí vymyšlený svět: paní kněžny s kontesou Hortensií, milující italského malíře, a Kristly s jejím hochem Mílou. Vévodkyni Zaháňskou znala jen jako světlý zjev, jenž se míhal občas na koni na lukách a v lese, z nahodilých, chvilkových zastávek, když vévodkyně byla v dobrém rozmaru, a snad z obřadní návštěvy s matkou, která ji v dospělejších letech vévodkyni představila. Neužila ve své povídce těch dobrodružných historek, jež se o vévodkyni doma vyprávěly, ale vzpomínek na její přirozenou dobrotu srdce, laskavost k dětem, přívětivost k lidem, a vtělila v postavě paní kněžny svůj sen o ušlechtilé šlechtičně, která vlídně sklání se ke svým služebníkům i poddaným, ráda svoluje k sňatku milované schovanky s pouhým malířem, jen aby ji viděla šťastnou, stará se i o ubohého Kudrnu, aby netrpěl bídou, a svým vlivem zakládá štěstí vesnických milenců. Na Kristlu měla Němcová živou vzpomínku; ale Kristlina láska s Mílou je pouhá lidová povídka, kterou Němcová předtím prostěji zpracovala v Dlouhé noci, a v které proti idealisovánému světu paní kněžny staví idylicky líčený svět venkovanů, jehož nálada a mnohý detail jsou promíšeny dojmy z Domažlicka.

Osnova těch osmnácti kapitol, v nichž se rozvijí příběh babičky od jejího příchodu do Ratibořického údolí až do její smrti, dělena ve dví. V prvních deseti kapitolách je to časově nehybný obraz tichého života venkovského, uvedený babiččiným příjezdem: den od rána do večera v malém stavení u stoky, nedaleko splavu, řada figur, jenž denně neb občas přecházejí kolem, zastavují se návštěvou, pravidelné nedělní návštěvy ve mlýně, život v hospodě, občasné vycházky k rýzmburskému myslivci, návštěva kněžny, ve městě, svátek pana Proška, pouť do Svatoňovic.

Panská hospodaDruhá část jest, patrně vlivem Hanušovým, soustředěný popis událostí jednoho roku: počíná odjezdem kněžny a pana Proška, popisuje podzim, zimu, jaro, léto, svátky a zábavy i zvyky až k svátkům svatodušním, prokládá děj významnými časovými událostmi: povodní, cestou do školy, odvodem, návštěvami přátel, líčením příjezdu otcova, bouřky, obžinek, svatby, dokončuje příběhy v první části počaté a končí úhrnným závěrem i smrtí babičky. Příběhy babiččiny, odpovídající, až na některé omyly, skutečnosti, a Viktorčiny osudy, rozvedené z ústní tradice v umělou povídku, jsou stejnoměrně rozloženy do obou dílů.

Život v Babičce vyznívá v dokonalou harmonii, pramenící z věčné dobroty a lásky, jež, přes všechny bědy, vládnou světem. Osud může býti různě štědrý k lidem: jedněm rozdává hojnost, blahobyt, moc, druhé udržuje v bídě, strastech a porobě. Ale jako příznivý osud sám o sobě neskýtá štěstí, tak nepříznivý osud nedovede zabrániti štěstí, žije-li člověk pro štěstí jiných, úměrně věčnému principu dobra a lásky, na němž spočívá život. V přepychu a blahobytu snadno se naň zapomíná: ale pokorní a ponížení, sami zápasící se životem a nesoucí tíhu neblahého osudu, nacházejí v něm útěchu ve svých strastech a pravé štěstí. »Neštěstím a bolestí očišťuje se člověk ode všech šlaků jako zlato ohněm.«

Ratibořický zámekBabička je vtělením tohoto věčného principu dobra a lásky. Nedotčena kulturou a přepychem vyrůstá v chudé horské vesnici mezi lidmi, jimž práce a láska k bližnímu jsou samozřejmými povinnostmi života. Když dospěje, je jí cit lásky k muži novou povinností, jíž se oddává se stejnou oddaností. následuje svého Jiřího, i když je pruským vojákem, až do Němec a do vojenského tábora, opouští rodinu i vlast. Když však muž zemře, nedává se zlákat žádnými výhodami a odchází s dětmi domů, k tvrdé těžké práci, jíž se chápe s láskou pro své děti. Nechce s nimi zůstat v cizině, aby se jí neodcizily. »Kdo by je tam … učil milovat svoji otčinu a mateřskou svoji řeč? Nikdo. Byly by se cizé řeči, cizím mravům naučily a konečně zcela zapomněly na svoji krev. Jak pak bych se z toho mohla před Pánem bohem zodpovídat? Ne, ne, kdo z české krve pochází, ať zůstane při českém jazyku.« Děti dorůstají, rozcházejí se do světa, a babička v podvečer života přichází k dceři, aby vedla vnoučata touž cestou, kterou plynul celý její život: učí je víře v Boha, jenž je věčná dobrota a láska, učí je povinnosti žít v práci a pravdě všem lidem ku blahu a učí je milovat především svoji vlast, svůj jazyk a svůj národ, ponížený, pokořený, jenž však ve svém jádru, v lidu zůstává věren nejvyšším příkazům života. sama neuchyluje se od nich nikdy a rozsévá kolem sebe štěstí, sama jsouc šťastná.

Cítí soustrast s každým utrpením, od těch kačátek, roztrhaných mlsnými psy, až po ubohé děti Kudrnovy a šílenou Viktorku. Hájí pravdu proti křivdě, držíc se pevně a neohroženě svého přesvědčení. Jejím vlivem i mocná paní kněžna chápe svojí povinnost, starat se o blaho svých bližních bez rozdílu jejich postavení: hodný chuďas dostává místo, dívky své milence, selský hoch vrací se z vojny, život ratibořického údolíčka mění se v zázračnou idylu pozemského štěstí, vykvétajícího z dobroty a lásky srdce babiččina.

Není potřebí k tomuto štěstí ani kultury, ani bohatství, ani přepychu velkého města. Všichni ti lidé jsou přirození, dovedou žít s přírodou, cítit s ní, podrobovat se jí a těžit z jejich darů a její krásy. Milují přírodu a jsou touto láskou prostní, dokonalí a štastní, cítí hluboce její život a souvisí s ní celým svým životem. Když se sejde rýzmburský myslivec s panem Beyerem z Krkonoš, vypravují si o tom svém soucítění s přírodou, jež je uchvacuje i proti jejich vůli.

MlýnPan Beyer pohlédl jednou do oka postřelené srny a od té doby nemůže zastřelit srnu – a když mu zemřela matka, žaloval svojí bolest osamělému smrku nad propastí, jenž je důvěrníkem jeho stesků: »Když jsem drsné tělo stromu obejmul, zdálo se mi, že je v něm život, že rozumí mým žalobám, a ratolesti jeho chvílemi nade mnou zašuměly, jako by se mnou vzdychaly a povídat mi chtěly o stejných bolestech.« A rýzmburský myslivec, když jednou poráželi krásnou břízu, utekl do lesa, zdálo se mu, že jej bříza prosí, aby jí život nekazil. Jala jej pak lítost, když ji spatřil na zemi s nehybným listím, jako by byl vraždu spáchal. V srdci člověka, žijícího s přírodou, rozkvétají dobrota a láska bezděčně a čistě, ale lidská společnost dusí tyto city v prostných duších. Pan Beyer vypravuje o žárlivém vrahovi, kterého navštívil před popravou, nabízeje mu donést vzkazy známým do jejich společného rodného kraje. A vrah, dojat jeho soucitem, žaloval mu, jak byl vlastní rodinou, lidmi i milenkou odkopáván, až z něho udělali zlého člověka. A vzkazuje pak pozdravení starému smrku nad propastí v maršovském revíru, pod nímž po léta filosofie, jíž je ideálem soužití s přírodou, vedoucí k víře ve věčnou dobrotu a lásku, k milování rodného kraje, rodiny, národa, k vytrvalé práci pro vzájemné štěstí všech, nevystupuje v Babičce nikdy tendenčně. Je jen čistým vroucím vyznáním víry srdce, zmučeného životními bědami, tvoří přirozený podklad uměleckého díla, jež vyrůstá z vroucích vzpomínek na minulá léta štěstí, a nabývá živé reality v postavách, scénách a náladách, vytvořených mocnou tvůrčí fantasii z dojmů velmi ostře postřehovaných a hluboce prociťovaných. Vnímavost Němcové pro jevy skutečného života a schopnost, podávat je se zdáním věrné kopie života umělecky zpracované, jsou mnohem dokonalejší než u kteréhokoliv ze současných českých autorů. Stvořila typ idealisovaného života lidu na českém venkově v době předbřeznové tak živě v podrobnostech a tak mocně v základním pojetí, že zůstane trvale živý ve své dokonalé umělecké formě.

Ratibořický dvůrJeho životnost nespočívá ve věrné kopii dějů a prostředí, běžný denní život i význačné události daly Němcové jen množství detailů, dojmů, nálad, materiál a výzdobu pro umělecké dílo, jehož podstatou je její ideál dokonalého štěstí v životě, vyslovený úchvatným obrazem takového šťastného života, jenž se rozsvětluje v její duši pod tlakem utrpení ze vzpomínek minulosti. Dá se přímo doložit na příkladech, že tyto vzpomínky nejsou pouhou kopií skutečnosti. Tak před vraty ratibořického mlýna stojí od roku 1796 socha Panny Marie, Němcová však popisujíc mlýn, praví, že tam stála socha sv. Jana Nepomuckého; a ještě řadu jiných údajů zjistil Vávra, jenž také našel vzor k učenému podivínu – o němž vypravuje babička cestou z Božího těla podle vypravování své známé Zuzanky – v profesoru J. Smetanovi, s nímž se Němcová setkala v Ratibořicích roku 1844. Historka o něm však, jak odešel na procházku a vrátil se teprv za několik dní, týká se, podle pamětí J. V. Friče, Purkyně, který roku 1845 ve Vratislavi nahnal své hospodyni strachu takovým čtrnáctidením výletem do Krkonoš. List, který dostala Kristla od preceptora, jest vzat z básní Klácelových, patrně úmyslně k ironisování Klácela, snímž se Němcová právě tou dobou rozešla. Tragický příběh Viktorčiny lásky vypravuje Čejka roku 1844 jinak než Němcová v Babičce, která ve svém díle si pak příběh ten volně zpracovala. Ani postava babičky a její vypravování není podáno věrně podle skutečnosti. V listech ze Šumavy připomíná Němcová jinak povídku babiččinu o vzniku slziček, než jak ji cituje potom v Babičce, a neváhá přikládat babičce i krásné myšlenky, jež slyšela i odjinud. Na Domažlicku vyprávěla jí chudá žena o svém otci, který, když stromy z jara kvetly a vítr skláněl jejich větve k sobě, říkával: »Děti, bude hojně ovoce, stromy se líbají.« Výklad této ženy o lásce květin a stromů, i s tímto rčením vkládá Němcová do úst babičce.

Ratibořický splavAle nesejde na těchto odchylkách od prožité skutečnosti. Babička není národopisnou studií, ale uměleckým dílem, jež nepopisuje život českého lidu, ale vytváří jeho ideální typ, založený na ušlechtilé filosofii života a rozsvětlený zářivou náladou prostého, upřmného a vroucně cítícího srdce ženy, která nalezla pro své sny svůj originální a dokonalý styl. Styl Němcové nebyl dostižen žádným ze současníků a v pozdější české literatuře je málo příkladů tak dokonalé, vyrovnané harmonie slova a myšlenky, tak čistého a prostého výrazu citu a tak přirozené a přec umělé a vystižné mluvy. Neustálá korespondence s mnohými přáteli, v níž až příliš důvěrně, pravdivě a upřímně projevovala své myšlenky a city, vytříbila neobyčejně ono úchvatné umění pravdivého stylu Němcové. Je pravdivý především onou bezpečností, s kterou pro určité nálady a povahou odlišné postavy připadají Němcové výstižná slova, věty, rytmus řeči, sledující presně rytmus myšlenek a nálad. Před Babičkou podléhal její styl, stejně jako její myšlenky, vlivu přátel, ač od počátku má onen význačný rys vnitřní pravdy. Po Babičce podléhá vlivu myšlenek, jež Němcová chce svými pracemi šířit, a zabarvuje se někdy charakterem publikací, do kterých píše. V Babičce dospěla k dokonalému souladu mezi myšlenkou, citem a láskou, a k nedostižné jemnosti v podání nálad a v kresbě výjevů a postav. Němcová nalezla slovní výraz, jenž vyvolává bezděčně hluboké hnutí všelidských citů a živé, idealizované představy o životě českého lidu, drahé každé české duši. A čím častěji čtete její vypravování, tím hlubší je bezděčné pohnutí, jím vyvolávané. Němcová první nadobro překonala papírový a knižní styl, vyrostlý z čtení i ze zápasu se slovním výrazem a stvořila poetickou prózu z živého slova. A Babička je slovo živé, pronesené v době hlubokého ticha české literatury.

Jednotná koncepce působila jí však s počátku obtíže. Vyprávěla sama později, v dopise ze září 1854, že nechtěla víc než vylíčit »tichý život venkovský, zvyky, obyčeje, svátky i pověry lidu v okolí náchodském, representantka tohoto staročeského života je babička, v tiché domácnosti, v kole vnoučat, která patří patří dceři, v městě odchované«. Světlá tvrdí, že Hanuš ji posiloval v tendenci národopisné a nutil ji, aby své vzpomínky soustředila na jeden rok, »v němž by postupně byly vypsány vedle změn počasí veškeré slavnosti výroční, obyčeje, obřady, návyky, hry a pověry k nim se vztahující, a svoji osobu učinila středem tohoto vypravování«.

ÚpaHanuš měl tehdy na Němcovou značný vliv. Smířili se již dříve, Laura byla jí opět oddanou přítelkyní, a Hanuš docházel k Němcové téměř denně, dával si předčítat, co napsala, vyháněl dokonce mladé přátele, aby ji nezdržovali v práci, a maje tehdy stále na mysli slovanskou mythologii, vykládal jí mytický původ pohádek, i teorii »o svěcení svátků starých Slovanů a o jejich pozůstatcích mezi námi,« o níž psal roku 1852 do Koledy. Jeho výklady naštěstí neoslabily čarovnou náladu Němcové, z níž vykvétaly barevné vzpomínky dětství, živé postavy všech, kdo jí byli doma milí, mísily se se vzpomínkami na příběhy později zažité i slýchané a scelily se přirozeně a prostě v umělecké dílo, jehož zářícím středem byla babička.

Němcová byla by snad déle zápasila s celkovým rozvrhem svého prvního velkého díla, kdyby jí náhoda nebyla poskytla vzor pro uspořádání látky, rozčlenění kapitol a soustředění děje k postavě jí nejmilejší. Poznala pedagogický spis doktora F. J. Mošnera, ředitele olomoucké nemocnice, jenž se kdysi účastnil slavnosti v olomoucké opatrovně a tím povzbuzen napsal roku 1848 knížku Pěstounka, čili způsob vychovávání dítek mimo školu. Národní jednota v Brně vydala ji svým nákladem anonymně roku 1851. V posledních třech kapitolách nalezla Němcová svoje myšlenky, již na Domažlicku projevované, o zřizování opatroven pro vesnickou mládež, úsilnou snahu opatřit pěstounstvím náležité vzdělání i samostatné povolání ženám, a v prvních třech částech vzor pro rozvrh své babičky.

Mošner pocházel z Dolní Mrači u Konopiště a pamatoval se ze svých dětských let na vdovu Dorotku, která z dobroty srdce a z lásky k dětem starala se pečlivě o dětskou drobotinu celé vsi a byla milována dětmi i dospělými, tekže jí obecně říkali pěstounka. Ta vzpomínka je patrně skutečná, ale Mošner rozvil ji v pedagogický návod, přeplněný příklady a mravným naučením. Všecky vzpomínky soustřeďují se k pěstounce a jsou seřazeny tak, že napřed jsou vylíčeny její životní osudy, její zlaté srdce a moudrá rozšafnost, s kterou děti vede k dobru, pak čistá světnice, kde děti shromažďuje, pak jeden den s pěstounkou, dopoledne domácí zaměstnání, odpoledne vycházka za ves a konečně jeden rok s pěstounkou, jarní i podzimní hry dětí se závěrečným slovem o pěstounčiných naučeních a o jejím poměru k dětem i k lidem.

Zámecký parkVe vypravování Mošnerově je dosti nápadných shod, jež odpovídají skutečným údajům Němcové ze života v ratibořickém údolí: již sama povaha pěstounčina, jejíž muž býval vojákem, škola a kostel, vzdálené půl hodiny cesty od vsi, pouť dětí do školy, popis školy, přástky, šílená Bára, toulající se krajem, vlastenecká naučení, pověry o hastrmanu, časté vložky vzpomínek a příběhů, vkládané do děje atd. Jsou však i podrobnosti, jež přímo oznívají z Pěstounky v Babičce. Nejnápadnější shoda je mezi návštěvou myslivce u Pěstounky a pana Beyera u Babičky. V Pěstounce příjde myslivec, přinese dětem kapradí, kvetoucí mech, pupence, ukazuje jim jestřába, kterého ráno zastřelil, vypravuje o rozličných dravcích – býval vždy milým hostem.

Send to Kindle

Použitý text je z knihy Václava Tilleho Božena Němcová (1938)

 

Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

Doporučujeme

Software pro správu a údržbu majetku SW KLID

Pro správu majetku používáme SW KLID.