O Popelušce
Ale Popeluška byla vždy dobré mysli, ani si nenaříkala, ačkoliv se jí křivda děla.
Jednoho dne šel otec do města na jarmok; než odešel, ptal se dcer, cože jim má přinésti jarmočného? Dora, nevlastní jeho dcera, poroučela si, aby jí otčim přinesl drahé rúcho a skvostný šperk, jakový žádné děvče v místě nemá.
„A čože mám tebe, moja diouko, doniesť jarmočno?“ – ptal se otec Popelušky.
„Jaj, tatuška muoj, já si nič inšieho nežiadám, hiba to, čo vám o líco uderí, keď horou pojďete“ – odpověděla skromná Popeluška.
„Nuž, diouka moja, to sa ti mouže stáť“ – řekl otec, ale macocha i Dora se jí vysmály, že je hloupá. – Otec šel tedy na ten Jarmok, a když svoje řízení odbyl, koupil pro dobrou vůli a domácí pokoj pastorkyni, co si byla žádala, ač by to byl raději Popelušce dal. – Když se domů vracel, šel horou (lesem). V myšlenkách zamorený šel cestou, neohlížeje se ni vpravo, ni vlevo – až tu náhle vrazí do lískového keře a proutek lískový o líce mu zavadí.
Pomněv na svoji dcerušku, utrhl hranu oříšků, aby jí žádost vyplnil. – Když domů přišel, běžely dcery vstříc; Dora se hned ptala po jarmočném, ale Popeluška byla jen ráda, že má tatuška doma; ani si na žádost svoji už nezpomněla, až když otec Doře drahé rúcho a šperk podával a jí hranu lieskovců; – s takovou radostí ji přilmula, jako by z ryzého zlata byla.
„Veru máš to vzácný dar!“ smály se jí macocha a sestra, ale Popeluška na ně nedbala a hranočku si za ňadra schovala. – Druhý den byl svátek a všickni lidé šli do kostela, jen Popeluška doma zůstat musela. Když macochu prosila, aby jí nějaké hábočky dala, aby také do kostela jít mohla, osopila se na ni: „Či ty, hnusná tvár, Popelvár, by si do kostela sa opovážila ísť? – Doma zuostaneš; tuto ti práca, a kym domů príděm, nach je to hotovo,“ kázala macocha – a sesypavši popel s prosem, s věrtel toho Popelušce k přebírání uchystala.
Když odešli, šla Popeluška plačíc k studní pro vodu, aby se trochu obriadila, dokud by matka domů nepřišla. – Jak se do studně nahýbala, tu vypadla jí ze zaňadří hranočka oříšků a spadla do studně. – I zkřikla uleknutá a o málo že za ní neskočila. – „Ach, má milá hránočka, vyjdi že mi von!“ – volala žalostně do studně, nahýbajíc se přes vroubení. Jak tak pláče a volá po ztraceném dárku, vylézá ze studně žabka; když až na okraj studně vylezla, na Popelušku se podívala a na studeň oříšek z huby položila. – „Ach, ty milá žabičko, moje sestřičko, či to mně ten oříšok nesieš?“ zaradovala se Popeluška a po oříšku sahala.
„Tebe ho nesiem, tebe,“ pravila žabička, když oříšek Popelušce na dlaň pustila; „rozlúpni ho, a čo v ňom najdeš, to je tvoje“ – odpověděla žabka a zpátky do studně skočila. – Popeluška ihned oříšek rozloupla, ale div že ho zase do studně nepustila radostným leknutím, když se do něho podívala. Ležely v něm slunéčkové šaty. – „Jaj, či je to krása! zvolala – „a že to je moje! A či já sa budem znáť do tiech šiat odiať? Nuž ale veď já musím aj prácu zhotoviť, čo mně macocha uložila!“ – zasmutnila se Popeluška, ale jen na okamžení, o chvíli pospíchala s oříškem do izby, a šest holubiček, slítlo se střechy a za ní do izby vletělo. – Tři za ni proso z popele vybíraly, tři ji strojily.
Když se umyla a do slunéčkových šatů ustrojila, celá se jásala. Než ji ty tři ustrojily, druhé tři proso z popele vybraly; poděkovala jim Popeluška pškně krásně, ony ji přes práh vyprovodily a zase na střechu sedly.
„Mlha za mnou, mlha ppredo mnou, slnéčko boží nado mnou!“ – pravila, vycházejíc ze vrat, a potom rychle do kostela pospíchala. Jak do kostela vešla, všech oči se po ní obracely a jeden ptal se druhého: „Čo je to za jedna?“ Ale nikdo ji neznal, ani otec, ani macocha, ani sestra ji nepoznali. – Byl v kostele také mladý kníže, a ten, co Popeluška do kostela vstoupila, oči s ní nespustil. Když bylo po kostele, v patách šel za ní, ale sotva práh překročila, už jí nebylo. – Ptal se kde koho, čí je to krásná panna – ale nevěděl mu nikdo povědíti. – Umínil si, že si druhou neděli pospíší, aby jí dostřehl. Popeluška, jak před kostel vkročila, pustila mlhu za sebou, mlhu před sebou, a neviděna domů přiběhnouc, svlékla rychle šaty slunéčkové, do oříšku schovala a oříšek u studně pod kámen položila, zavolavši do studně: – „Žabičko, moja sestričko, nach že mi na něj pozor daj!“ – Potom rychle do chyže běžela, do režné sukénky se oblékla, hlavu zavázala šedým šatem, a když macocha domů přišla, nebylo ani známky nikde, co se tam dělo, ba macocha se divila, že už Popeluška s prací hotova.– Dora o ničem nemluvila než o krásné paničce, co v kostele byla, ale když se jí Popeluška ptala, jaká byla ta panička a odkud, osopila se na ni Dora: „A čože sa ty opovažuješ o něj rozprávěť, ty strapa – paprč ty sa v tvojom popele – to je nie tvoja vec!“ – Popeluška věděla víc než oni, ale ani otci nepověděla, a už nebyla tak smutná jak bývala.
Druhou neděli prosila Popeluška zase macochu, aby ji vzaly do kostela, ale jako vždy tak i tenkráte macocha ji odbyla, že tam nepatří; a davši jí místo kostela přebírat mák z popele, čtvrtci dobré míry, sama do kostela s dcerou odešla. – Popeluška, jak macocha paty vytáhla, ihned k studni pospíšila – nemusela ani volati, žabička už na okraji seděla a oříšek druhý na ruku jí položila, řkouc, aby si ho rozloupla, co v něm najde, že její. Po té do studně skočila a Popeluška udivená, „ale sa ja nebudem znáť do tiech šiat odiať. – A či vy mně, holubičky, moje sestričky, zase pomuožete?“ – A šest holubiček hned dolů slítlo se střechy a do izby za ní letěly. – Tři ji strojily, tři mák z prosa vybíraly. – Než ji ty tři ustrojily, druhé tři mák z popele vybraly. – Poděkovala jim Popeluška pěkně krásně, ony ji přes práh vyprovodily, a ona pustíc mlhu před sebou, mlhu za sebou, slunéčko nechajíc nad sebou, do kostela pospíchala.
Už ji čekali, a mladý kníže ani dočkati se jí nemohl. – Pobožnost jeho za nic nestála. – Popeluška se také po něm ohlédla, ale jen tak na půl očka, a jakmile po kostele bylo, rychle ven se brala. – Kníže, ač byl tenkráte rychlejší, přece mu pod rukou skoro zmizela. – Byl již všecek zarmoucen, že nejen ji zadržeti nemůže, ale ani se dověděti, kdo a odkud by byla. – Umínil použíti lsti. – Popeluška zatím domů pospíchala, šaty pěkně do oříšku uložila, oříšek pod kámen u studně k druhému položila, a než matka přišla, již se zase v popeli paprčila. – Tu bylo zase řeči o té krásné paničce a o krásném knížeti, jak se po ní ptá a ji hledá, až Popeluška brzy zčervenala jako růže, brzy zbledla jako lalije, jen že to nikdo pod sivým jejím šátkem neviděl, v němž krásnou svou hlavu zavitou měla. – Jak-koli se ale Popeluška zmínila, že by si přála paničku viděti, hned macocha i Dora na ni vyjely jako zmije, že ona toho není hodna.
Přišla třetí neděle, a zase prosila Popeluška, aby ji vzala macecha do kostela, ale macocha jí nečistě vyhřešila, naměřila s půl věrtele popele s laněným semiačkom a přebrat jí to kázala. Popeluška neřekla ani tak, ani tak, nechala macochu s dcerou odejít a sama potom k studni se obrátila, kde ji žabička již čekala, majíc v hubě poslední oříšek. „Rozlúpni ho, čo v ňom najdeš, je tvoje; mňa už viac neuvidíš“ – řekla žabička.
„Ach, ty milá žabičko, moje sestřičko, ako sa já ti odslúžím?“
„My smo ti slúžily za to, že si dobrá k nám bola, a za to aj šťastná budeš!“ – a po těch slovech žabička do studně skočila. – Popeluška rozloupla oříšek a byly v něm šaty hvězdičkové, nejinak se zdálo, než jako by ze samých drahých kamenů složeny byly. – „Ach, či je to krása!“ zvolala uradovaná, „a či vy mně, holubičky, moje milé sestřičky, pomuožete sa do toho pripraviť?“ – „Ppomuožeme, pomuožeme, aj prácu ti urobíme, keď si k nám dobrá bola“ – odpověděly holubičky a slítnuvše se střechy, do izby za ní letěly. – Tři vybíraly semínko z pepele, tři ji strojily. – Než ji tři ustrojily, druhé tři semínko vybraly. – Poděkovala se jim Popeluška co nejpěkněji a slovy: „Mlha za mnou, mlha predo mnou, slnéčko nado mnou!“ – vyšla ze dveří a ke kostelu pospíchala. – S toužebností očekával mladý kníže, zvědavě ostatní lid, jestli zase krásná panička přijde, a ona tu, – hle – neviděna přišla a stojí na své blánce jako ta jasná hvězda zornice, když z večera na obloze zasvitne. – Kníže radoval se, že mu tenkráte neujde a Popeluška se několikrát po knížeti ohlédla, myslíc, že je to posledníkráte, co ho vidí. – Líbil se jí, a kterak ne, když byl pěkný a všem lidem se líbil. – Proto ale přece z kostela pospíchala, jako jindy. – Tenkráte ji ale kníže předešel. Jak vyšla z kostela, přistoupl k ní, prose, aby mu zjevila kdo je a mu dovolila domů ji provoditi. – Popeluška sama nevědouc proč, nebyla s to promluvit, ačkoliv by ráda byla něco řekla; když ji prosil, aby mu dovolila – jen na dostřelení ji doprovoditi, zavrtěla hlavou, pustila před sebou i za sebou mlhu a před očima mu zmizela. – Něco mu ale přece od ní zůstalo a sice malinký její zlatý střevíček uvázl na smole, jíž dal namazati cestu před kostelem, aby utéci nemohla. Neviděvši nastrojenou lest, šlápla na smolu – a hned se jí zlatý střevíček zachytil. – Nechajíc střevíček na smole, o jednom domů běžela. – Sotvaže se svlékla a šaty uložila, už byly macocha i Dora také doma. – I vyrozuměla Popeluška z jejich rozprávky, že kníže střevíček její má a že jí to nastrojil schválně; byla by se ráda na něho hněvala, kdyby jí bylo dobré srdce dalo. – Mělať střevíčky jen jediný pár, co byly u slunéčkových šatů, při druhých střevíčků nebylo; bylo jí to tedy dost líto, neboť bez střevíčku nemohla se ani do šatu ustrijit. – O nedlouho roznesl se chýr, že kníže od chýže k chýži chodí a že si každá mladá ženská střevíček ten obouti musí; která ho obuje, ta že jeho bude – neboť on prý myslí, že ho jiná obouti nemůže, než ta, které patří.
„A či já ho obujem, mamko?“ ptala se Dora mamy. – „Máš velký palec, diouka moja, ale nič se za to nestaraj, keď ti črievic malý bude, muožem palec okresať“ – mínila matka. Když kníže všechny chýže pochodil a nohu nenašel, na kterou by střevíček se byl hodil, přišel naostatek i do chýže, kde Popeluška bydlela. – Popeluška také chtěla do izby se podívat, ale macocha ji vyhnala ven a strčila ji pod koryto. – Zatím si Dora střevíček obouvala, ale pro palec nemohla ho obouti, teprv když jí mama palec okresala, střevíček obula, ale nemohla v něm bolestí dostúpiti; přece však s velikým namaháním přešla izbu a pak jako Herodiana za stůl sedla. Kníže vida, že má střevíček na noze, – nevěda ale, že si proto palec osekati dala, – myslel, že to snad přece ona, ačkoliv se nikterak podobou na jeho krásnou paničku neponášela. – „A či viac dcer nemáte?“ ptal se ještě jednou matky.
„Nemáme, hiba tu“ – odpověděla macocha; starý otec rád by byl řekl, že má krásnou dceru, ale bál se ženy. – Tu ale kohout v pivovaru zakokrhal: Kikirikí – kikirikí, pekná diouka pod koryty, pluhavá za stolíky! – Macocha se na kohouta rozběhla, kníže ale srozuměv, co kohoutek kokrhal, poručil otci, aby přivedl druhou dceru. – I vyvolal otec Popelušku z pod koryta, ona ale utekla dříve ke studni, že se vraj umyje. Ale zatím rozluskla oříšek, v němž byly slunéčkové šaty, rychle je přes sebe přehodila, druhé dva oříšky za ňadra schovala a o jednom střevíčku šla do izby, kde kníže s nedočkavostí čekal upopelené, jak mu otec řekl, děvče. Tu hle, div a radost – neznámá krásná panička sama do dveří vchází, a všickni poznají teprv Popelušku. – Starý otec zaplakal radostí nad svojí Popeluškou, kníže ale hned k ní přistoupil, za ruku ji uchopil a více ji pustiti nemínil. – Dora a macocha vztekem sršely, dokonce když Popeluška vypravovala, kterak k šatům přišla. – Doře střevíc svlékli a Popelušce obuli, které byl na nohou, jako by ho na ni ulil. – Kníže hned prosil, aby za něho šla – lepší ženy přáti si nemohl. – Popelušce líbil se mladý kníže zrovna dost, otec též rád je požehnal, byli tedy svoji. – Když Popeluška do vozu sedala, ohlédla se ještě jednou k studni, děkujíc dobré žabičce, – kohoutek ale a holubičky, když Popeluška ze vrat vyjížděla, schytily se na křídla a letěly s ní, kohoutek sedl na vůz, holubičky poletovaly nad vozem. – Starého otce vzal kníže také s sebou, a v pusté chyžici zůstala zlá macocha a hrdá Dora opuštěny a samy – bez lásky a bez radosti