V září 2008 spustil Český rozhlas webovou stránku, odkud si mohou zájemci stáhnout povinnou četbu ve formátu MP3. Mezi nabízenými tituly jsou např. Máchovi Cikáni, Nerudovy Povídky malostranské, Haškův Švejk či Babička a Divá Bára Boženy Němcové.

V jedné vesnici bydlela vdova jménem Fialová. Domek její byl čistý, bílý a spořádán kolkolem, že se mu žádný jiný ve vsi nevyrovnal. Před okny rostla mladá košatá vrba.

Mám psát, jak zde v Šumavě slavnost zřízení ústavy zemské se světí? – V městech se jásá, drží se slavnost kostelní, vojáci dělají parádu, hraje se, zpívá se, kokardy se šijou a nosí, města se osvětlují. Ten nejchudší nájemník musí mít při iluminaci nejméně čtyry svíčky za oknem – musí – tak to nařizuje pan policajt, sice že se mu okna vytlučou.

Byl jeden král a měl tři dcery. Když mu začínala hlava šedivět a tělo bolet, často přemýšlel, která z dcer po jeho smrti by královnou měla býti.Dělalo mu to veliké starosti, neboť měl všechny tři rád. Konečně se rozhodl: královnou se stane ta dcera, která ho nejvíce miluje. I zavolal hned dcery k sobě a pravil: „Dcery moje, jsem starý a nevím, jak dlouho ještě s vámi budu. Chci tedy rozhodnout která po mé smrti královnou bude.

– "Ono není žádné zvíře tak dobré, aby nebylo zlé, jako zase žádné tak zlé není, aby dobré nebylo, jako to u lidí bývá. Je to mýlka, když myslíme, že to zvíře, které má hezkou, mírnou tvář, musí být také dobré, a které se nám nelíbí, že je zlé. Tvářka je mnohdy lhářka ve světe. Bývá tak, že člověk to, co se mu protiví, co ho nedojímá, snáze oželí, ani tak nelituje jako to krásné, co se mu líbí, a proto bývá mnohdy k onomu nespravedliv. Byl jsem jednou před popravou dvou zločinců v Hradci.

Riesenburský dvůr, k náchodskému panství patřící, byl za starých časů velký a ohromný hrad, kolkol lesem obhražen. Od západní strany se vjíždí do brány, k půlnoční straně vede však jen ouzká stezka po příkré skále k řece Úpavě, která se pod skalískami plíží. Dříve bylo to, teď tak malebné údolí na břehu řeky, celé jedlemi porostlé a jen na místě, kde podnes Na mlejníšti říkají (protože prý tam as před dvěma sty lety mlýn stál), byla mylá charouzna, patřící ovčáku Ctiborovi.

Bylo mi šest let, když se rodiče začali radit, kterak to bude „se školou". U nás školy nebylo a děti musely chodit na učení do města hodinu cesty vzdáleného. Ráno šly, večer přišly. Mně by se to chození bylo také líbilo; děti vypravovaly, jak po cestě skotačí, jak si v čas jahod a borůvek s cesty do dubiny zaskočí, jak chlapci po stromech lezou, a o rozličných hrách, jimiž se po cestě do školy a mezi polední hodinou před školou baví.

Pod pahorkem, pod zeleným
Opava se točí;
škoda, škoda nastokrát těch
jasnomodrých očí!

Byli dva bratři. Jeden z nich byt bohatý statkář, neměl žádných dětí a byl tuze lakomý. Druhý, chudý chalupník, měl jedinou dceru a byl příliš dobrý. Když šlo děvčeti na dvanáctý rok, dat ji k bratru za husopasku. Dvě léta sloužila za stravu, po dvou letech zesílila a nastoupila za děvečku.

Za starých časů bydlel v jednom městě chudý muž, který měl tři dcery. Nebyly ještě vzrostlé, ale bylo na nich vidět, aspoň na těch dvou starších, že budou hezké děvčátka.