Smutné pohádce o Viktorce byla podnětem povídka, vyprávěná kdysi babičkou, o duši stromů. Počíná sentimentální láskou a končí tragicky, když muž, nerozuměje duši své ženy, bezděčně zničí její život.

Látkou bylo Němcové vypravování, jež slyšela v Zaháni, když tam přijela z Nymburka na návštěvu. Žena jejího bratra vyprávěla o dvou děvčatech, odsouzených pro vraždu dítěte.

Místní pověst z Českoskalicka se týká zlého purkrabí v Novém Městě nad Metují, pana Straky z Nedabylic.

V Rozárce se vrací Němcová k prostému stylu, jímž hovoří v Babičce, ale bolest z bezútěšné bídy života vyniká tím zřetelněji. Jsou to zkrásněné dojmy z Domažlic, kde Němcová poznala ubohou Trpaslici, Rosalii Schusterovou, a bídu chudiny za doby moru a drahoty.

V Panu učiteli líčí takovou vzornou vesnickou školu, a její pokyny byly pro čtenáře učitelského kalendáře vzácným naučením. Nezapomíná ani na názornou metodu, ani na účelné zaměstnávání dětí, výchovu charakteru, blahodárné účinky vzorné školy pro obec, a základem veškeré té dokonalosti jejího ideálního typu školy, v nějž vzrostly její vzpomínky z dětství, je týž pramen života jako v Dobrém člověku i v Chýši pod horami: zákon věčné dobroty a lásky.

Povídka o Potrestané pýše mění běžnou pohádkovou látku v drobný román. Pyšná princezna, jež pohrdala vzácným a hodným princem, podléhá lásce k prostému zahradníkovi, za kterého se princ převlékl, a v oddané pokoře jde s ním do ciziny, ráda slouží, snáší potupu, než doví se, že prožila jen trpkou zkoušku.

Orel, slavík a růže je významná pro samostatný způsob tvoření Němcové. V prvním listu Čelakovské do Vratislavě zatoužila octnout se v dáli u svých milých. Píše, kdyby byla holubicí, jak by zaletěla do země jednohlavého orla k rodičům do Zaháně, odtud do zahrádky, kde kvete růže, kol ní čtvero poupat, nad ní pějící slavík ... a dává sbohem slavíku i růži.

Zbožná vdova se rmoutí, že její pyšná, krásná dcera odmítá nápadníky, slyší ji v noci ze sna se smát, a dívka vypravuje, že se jí zdálo o ženichovi, jenž přijel na měděném voze. Odbývá pak hrdě nápadníka, jenž ji zve na selský chléb. Po druhé má sen o ženichovi na stříbrném voze a odmítá jít za muže na panský chléb. Po třetím snu, o ženichovi ve zlatém voze, přijede opravdu pán s všemi třemi nádhernými vozy.

Karla je světlý, živý obrázek z domažlických vzpomínek. Rychtář ve Stráži, jeho žena, Markyta Drahoňová, vdova po vojákovi, jenž zemřel v cizině, starý vysloužilec, jsou staří známí a přátelé Němcové, kteří se objevují již v listech ze Šumavy a v pohádkách, stejně jako vesničtí hoši a děvčata.

Chýše pod horami je naivně a dojemně idealisovaný obrázek ze Slovenska. Helcelet vyjádřil se o něm, stejně jako o celém Máji, velmi pohrdavě – nepochopil zářivou, kouzelnou náladu líbezných vzpomínek na slovenské výlety, jež se rozsvětlily v duši Němcové, roznícené touhou po velkém poslání, být prostřednicí mezi dvěma větvemi českého národa, uskutečnit československé sbratření.