Sen o trnové koruně

Ta scéna je až triviálně známá. Na rakev s tělem Havlíčkovým klade Božena Němcová trnový věnec jako znamení mučednictví, věnec, jak to později pojmenoval Zdeněk Nejedlý, "provokativního významu: z trní, propleteného vavřínem". 1) Viděli jsme tu scénu ve filmu: ve Vávrově Horoucím srdci (1962) "uprostřed všeobecného vzrušení položí Němcová proti nejpřísnějším zákazům na Havlíčkovu rakev vavřínový věnec s trnovou korunou." 2) Na jiném místě, v dramatickém textu Františka Pavlíčka Dávno, dávno již tomu, Zpráva o pohřbívání v Čechách (1979) se o Němcové říká: "Co to klade na jeho rakev? Vavřín proplétaný trním? Proč? Je to moudré?" A nato zazní výrok, který jako by byl ozvěnou Nejedlého: "Vždyť to je přímo provokativní symbolika!" 3)

Přitom v té oblíbené scéně, jak už tomu u legendarizovaných scén bývá, mnoho chybí a leccos je zřejmě "jinak". Především: gesto Němcové je v onom výjevu vnímáno v protikladu k zbabělému alibismu české vlastenecké elity, která se bojí k Havlíčkovi přihlásit z obav před následky. Výjev nad rakví tak vlastně opakuje podobně legendární setkání Havlíčka a Němcové za jeho policejně povolené návštěvy Prahy: i zde Němcová vystupuje na pozadí zbabělosti ostatních praktikujících patriotů, kteří se bojí zkompromitování, jako statečná žena, která jediná se k Havlíčkovi hlásí na veřejnosti. Tento stereotyp – Němcová jako "jediná odvážná" - je všeobecný: opakuje se v pozdějších vzpomínkách jako standardním prameni literárního kultu, v publicistice i v poezii. Stal se pak poměrně snadno součástí i socialistického zbožštění Němcové v příznačném významové pootočení. Němcová tu byla postavena proti české vlastenčící "buržoazii" a naopak přiřazována po bok "lidu", který "se chová" v rámci této socialistické verze legendy obdobně nebojácně a zásahově jako ona. Ovšem – jak vidíme – byl to symbol snadno využitelný i pro literární disent z let normalizačních (F. Pavlíček: "Někteří z těch, co se vřadili do průvodu, se toho odvážili teprve v jejím stínu", "Proč právě ona musí pokaždé stát na nejnebezpečnější křižovatce!") 4) .

Mimo rámec legendárního příběhu vidíme mnoho barvitějších, mnohem méně černobíle polarizovaný obraz, ve kterém se mísí opatrnost či zbabělost s odvahou, ale i docela obyčejná lidská neslušnost s lidskou slušností a všechno je mnohem složitější, než legenda dovoluje. U zdroje syžetu "pražského setkání Havlíčka a Němcové", kterým jsou vzpomínky Havlíčkovy sestry z devadesátých let, 5) nacházíme vedle "paní Boženy" v roli statečných, kteří se nevyhýbají setkání se sledovanou osobou (Josef Němec mimochodem líčí pražské setkání jinak: jako Havlíčkovu návštěvu u Němcové v jejím bytě) 6), i význačné reprezentanty "vlasteneckých špiček": Palackého a Trojana. A ostatně ani obraz posmrtného loučení s Havlíčkem, jakkoli bylo zřejmé, že pietní akt bude policejně sledován a proti nápadnějším účastníkům mohou být vyvozeny nepříjemné závěry, nebyl jen příběhem statečné ženy, nekompromisního lidu a zastrčené vlastenecké smetánky.

Policejní hlášení 7) stejně jako jiné dobové zdroje dosvědčují naopak poměrně reprezentativní účast "české partie" ("der čechischen Partie") na pohřbu. Uvádí ze známějších jmenovitě Palackého se synem, Riega, Hanku, okázale prý ověšeného svými řády Trojana, dokonce i proslulého "zpátečníka" Jakuba Malého zmiňuje. Dále zaznamenává účast básníka a archiváře Erbena, ale i ředitele registratury Vincence P. Erbena, Josefa Frantu -Šumavského,doktora Podlipského, mlynáře Matěje Vávru a jeho syna Vincence Vávru, doktora Jana Špotta a doktora Josefa Hamerníka, malíře Josefa Macourka a osmačtyřicátníka sládka Mňoučka. Ubvádí Mužáka(ale i přes toto úřední svědectví můžeme o účasti manžela Karoliny Světlé Petra Mužáka mimochodem dosti úspěšně pochybovat) 8), Villaniho, Rirenšafta a mnoho dalších. Víme odtud,že pohřeb organizoval Ferdinand Fingerhut "od Halánků" místo Františka Jaroše, švagra zemřelého, který se chtěl vyhnout nepříjemnostem a dal by nejspíš přednost neokázalému rodinnému pohřbu. Policie si povšimla mužeů, kteří nesli rakev (uvádí bratry Fričovy, Malypetra, Svátka, karlinského krupaře Nováka, natěrače Reinharda, Vokatého), všímá si zpěváků (Lukes, Strakatý, Nedvěd) i kněží (zvláště Havlíčkova přítele a spolužáka ze semináře faráře Řezáče), A. M. Pinkase, jenž nechal odlít posmrtnou masku . Naopak Němcová v hlášení, které putovalo do Vídně, zmíněna vůbec není: z žen upoutala pozornost konfidentů jen jistá "radikální Češka" Jelínková ("die Kaufmannsgattin Jelinek, eine bekannte radikale Cžechin"), které prý přítomní líbali ruce (Miloslav Novotný ji ztotožňuje se ženou Antonína Jelínka, kupce ve Štěpánské ulici)9). Ostatně ani věnec, který se stal úřední rekvizitou v legendárním obraze, v policejních zprávách nehraje vůbec důležitou roli. Policejní zpráva sice suše a s jistou dávkou ironické shovívavosti zaznamenala, že věnec na rakvi ("vavřínový věnec", Loeerkranz) byl všeobecně lidmi označován jako "mučednická koruna" (Mär-tyrekrone), ale nepřikládala tomu žádnou větší váhu. Nanejvýš policii zaujalo obřadné roztrhání věnce na Plšanech a jeho rozdílení okolostojícím lístek po lístku jako relikvie, nicméně ani proti účastníkům tohoto aktu nebyly podniknuty žádné kroky.

Neznamená to, že by policie nevěnovala dostatečnou pozornost vlastnímu pohřebnímu rituálu. Již v roce 1853 neobyčejně pečlivě vyhodnocovala atmosféru pohřbu syna Němcových Hynka a shledala ji krajně "znakovou" právě po pečlivém poměřování s běžnou normou "studentského pohřbu". Hynkův pohřeb byl tehdy úřady vnímán jako nepřiměřeně demonstrativní díky účasti všech tříd české reálky, nejen té, do které Hynek chodil: pozornosti neušla ani podoba Hynkova pohřbu s okázalými pohřby padlých studentů z časů revoluce. 10) Taky v průběhu Havlíčkova pohřbu policie důkladně monitorovala neobvyklosti porušující daný "žánr", ale úlohu věnce (přes jeho závěrečnou proměnu v relikvii) nehodnotila jako významnou. Věnec nebyl také nijak spojován ani s Němcovou, ani s jejím manželem Josefem Němcem.

Naopak Němcovo (nikoliv tedy Němcové) chování u pohřbu bylo policii chápáno jako silně příznakové. Policie Josefu Němci vytýkala, nejen že rozdával úmrtní oznámení, ale i to, že nabádal účastníky průvodu, aby smekli. Přitom samo doprovázení rakve s obnaženou hlavou, které policie vnímala jako porušující místní obyčej, nebylo zcela mimořádné - spíše jen přiznávalo mrtvému Havlíčkovi statut výjimečné osobnosti, tak byl například pochováván o čtyři roky dříve i F. L. Čelakovský.11) Němcovi jistě přitížilo samo postavení vládního úředníka, stejně jako skutečnost, že byl pod policejním dohledem již pro republikánské postoje v roce osmačtyřicátém a v dané chvíli navíc z týchž důvodů postaven mimo službu. Ovšem i Němcová byla na každém kroku sledována a zvláště její pohyb po Slovensku v roce 1855 se změnil v nepříčetnou policejní štvanici, která vyvrcholila jejím vypovězením z Uher - přesto její gesto, legendou tolik proslavené, policie - jak již bylo řečeno - nezachytila. Legendární podání naopak postavu Josefa Němce vlastně nepotřebovalo. Vstupoval do "děje" spíš jen náhodou a mimovolně, nanejvýš "vedle" Němcové a pod jejím mravním dohledem (později se budeme setkávat s motivem Němcovy slabosti, snahy vyhnout se účasti na pohřbu, což legendární Němcová rázně odmítne). Z toho zorného úhlu i pozdější trest osmidenního vězení Němcovi za demonstrativní chování na pohřbu, 12) mohl být paradoxně a nespravedlivě vnímán jen jako pouhý odlesk, pasivní důsledek činu Boženina. Zhruba v tom duchu, jak to formuloval (rozhodně v rozporu se známými fakty) ve svých pamětech Frič: "Jelikož nebylo přece lze dárkyni (tj.dárkyni věnce, Němcovou) proto potrestat, povolán byl manžel její pan Němec, muž řhmotný a vysoký, jenž vskutku nad hlavami všech účastníků pohřbu vynikal, na policii k zodpovídání se. "13) Kdesi u zdroje legendy o trnovém věnci stojí zřejmě vlastní záznam Boženy Němcové, tak jak ho známe z listu doktoru Lamblovi.14) Němcová vypráví, že přišla na nápad dát Havlíčkovi"vavřínový věnec na čelo i na víko rakve" a získala pro tuto ideu Ferdinanda Fingerhuta, jenž koupi věnce financoval. Němcová pak podle vlastního tvrzení objednala anonymně "krásnou korunu na víko, z listů bobkové višně, a půlvěnec na čelo z vavřínu", a květ passiflory, tj. mučenky, který pak v pátek vložila mrtvému do rukou. Věnec a korunu poté údajně poslala k Halánkům Ferdi-nandu Fingerhutovi a ten (přes jisté obavy Palackého) "sám dal mu věnec nad čelo, a korunu dali na víko".

Němcová v tomtéž listě(zřejmě si dopisu velmi vážila, takže si pořídila pro svou potřebu jeho opis, a tak záznam zachovala pro budoucnost)zprostředkovává přímo literární obraz odezvy svého činu, jako by chtěla povždy ustálit jeho význam. V dialozích představuje zaslechnuté zlomky hovoru účastníků pohřbu:

"Ba to je náš svatý mučedník, dobře má na rakvi mučednickou korunu!" - "I to není mučednická koruna, to znamená, že byl také spisovatel, básník!" - "No, no, vždyť je dobře, však oni to nebudou na nos nikomu malovat, to je mučednická koruna!" "Tu mu dala jedna paní." - Ohlédla jsem se, kdo to mluvil, ale byla to neznámá tvář:to šlak ví, že není možná čeho skrýt.

Byl to ostatně postup už vyzkoušený a dokonce ve spojení s Karlem Havlíčkem. Podobnou téměř divadelní scénu ze zaznamenaných promluv použila ve své korespondenci Němcová již před lety právě v listu Havlíčkovi. Líčila mu v ní srocení lidí předkrámkem, kde vystavovali jeho podobiznu, a také zde včlenila do rozhovoru samu sebe jako svědka:

Jakýs vážný muž, zdál se být řemeslník, podívaje se na krám, povídá druhému: není to Havlíček! - ba je a dobře je trefený, a co si to napsal: Nepopustíme! - Dobrá, jen kdyby každý tak mluvil. - Já ho mám ráda, chlapíka, ty Národní noviny nám přece mozek otevřely - teď ovšem musí mlčet - nu však on nám zase něco poví, až bude smět." "Prosím Vás, páni, to je ten Havlíček,co ty Noviny vydává, co těm biskupům onehdy tak do pravdy pověděl?" ptá se sedlák vedle stojící. - "Ano, to je ten." - "Inu toho musím na mou duši koupit, aby se ti naší doma na něho podívali." - "Wer ist das?" ptá se jeden oficír druhého, jda okolo."I das ist dieser Kerl, der Havlíček," zněla odpověď. "Dem möchte ich paar, "povídá první a dělá jisté znamení bičíkem."Ja, jadiesem Menschen sollte Man aufhängen," přizvukují dva páni, kterým se sedmašedesátka na čele svítí, "der stiftet mit seinen Noviny noch das grösste Unheil, dieser Aufwiegler." Tak to šlo dále, hana a chvála střídaly se ustavičně.15)

Vůbec v onom známém listu Lamblovi o Havlíčkově pohřbu projevuje Němcová smysl pro gradaci vyprávění a vůbec si dává velmi záležet na výsledném literárním tvaru. Nejdříve věcně popisuje řetězec zcela praktických kroků: vznik nápadu s trnovou korunou, jeho uskutečňování, volbu a nákup květiny a věnce, a zaznamenává, co s nimi bylo dál. Je přitom do krajnosti střízlivá - například tehdy, když zaznamenává stav mrtvého těla týden čekajícího v horkých letních dnech na své pohřbení (na poslední červencový den bylo mimochodem naplánováno dobročinné představení pro děti nedávno zemřelého Tyla, které vyžadovalo přítomnost vlastenecké společnosti - to byl zjevný podnět k posunu data obřadu na první srpnový termín). Ona střízlivost vynikne, když srovnáme záznam Němcové ("v pátek byl již velmi sinavý, zvlášť okolo čela, uši měl modré jak charpa - a z úst mokvala mu krev, velmi již zapáchal") s pozdějším líčením Lamblovy sestry, které - ovšem již z milosrdného odstupu vzpomínky - popisuje mrtvé tělo důstojně a pateticky ("Hluboký klid a mír vznášel se teď nad tím myslitelským čelem, nad nímž tak často burácely divoké bouře")16). Právě na pozadí této střízlivosti autorského podání je teprve v rozhovoru bezejmenných účastníků pohřbu význam pečlivě budované scény naplněn: symbolika květiny i věnce je teprve potom jednoznačně pojmenována, navíc zvnějšku, jakoby "objektivně", nikoliv v pásmu vypravěčském.

Vyprávění Němcové v listu Lamblovi je bohaté na podrobnosti, z hlediska věcného důvěryhodné, rozhodně důvěryhodnější než jiné prameny legendy - pozdější dochované vzpomínky, například Josefa Němce, Dory Němcové, Anny Lamblové-Cardové. Přitom nám neujde, že leccos zde legendě přesto vychází vstříc,ba vlastně je již součástí jejího utváření. V prvé řadě je tu naznačena opatrnost Palackého (v dopise je označen šifrou Pc.), obavy Jarouše a jiných "našinců" ze zneužití pohřbu - tedy základ pozdejší mytizace Němcové jako jediné statečné ze "zakřiknuté země "(abychom parafrázovali známý Halasův obrat)17). Dále - Havlíček je tu slovem ("náš svatý mučedník") i mimoverbálně označen jako světec, mučedník (trnový věnec či přesněji vavřín kombinovaný s větévkou višně i passiflora, tj. mučenka, tu slouží jako metaforické označení jeho údělu). Ale bez významu není ani vypuštění Josefa Němce z Boženiny zprávy o pohřbu: dominantními aktéry vyprávění se tak stávají sama Němcová a Havlíček.

Důležité je zejména závěrečné vyústění výchozího deníkově střízlivého (jakkoli - opakuji - literárně pečlivě "komponovaného") popisu toho, co se stalo, v zjednodušený emblém ("Tu mu dala jedna paní"). Ten vahou své jednoduché působivosti zcela překryje původní informaci o zaslání věnce staršímu Fingerhutovi, který ho pak na rakev umístil. V této "přepsané" podobě se pak objevuje výpověď o věnci v dalším dopise Boženy Němcové, kte-rý se Havlíčkova pohřbu týká: "Přitom položila jsem věnec na jeho rakev". V dopise Josefu Lidumilu Lešikarovi stejně jako v dopise synovi do Zaháně se ovšem již součástí sdělení stávají manželovy konkrétní potíže s policií po pohřbu a také Němcova úloha na pohřbu je tady přiznávána.18)Podobné verze, podle nichž věnec klade na rakev přímo Němcová, se objevují i v pozdějších vzpomínkách z okruhu jejich příbuzných a známých. V anonymně vydaných Upomínkách starého vlastence Josefa Němce v diskrétní formulaci vystupuje "trnová koruna", kterou na hlavu mrtvého "vložila něžná ruka ženská co symbol utrpení". Dcera Němcových Theodora (v roce Havlíčkova pohřbu čtrnáctiletá) vzpomíná: "matka opatřila ze společenské zahrady vavřín a trnité pruty na věnce, a šly jsme opět spolu k Havlíčkovi, jenž ležel již v rakvi. Matka v slzách vložila mu do rukou větévku passiflory, na hlavu dala trnovou korunu, kolem čela ovinula věnec vavřínový a na víko rakve položila větší vavřínový věnec propletený trním." Ve vzpomínkách Anny Cardové Lamblové nikoli Dora, ale sama Cardová-Lamblová šla s Němcovou "vložit korunu na rakev ubohého trpitele". 19)

Svědci události se tedy střídají, 20) ale gesto Němcové zůstává téměř beze změn jako základ pro vytvoření legendy. Jakmile legenda "dozrává", gesto setrvá v ohnisku příběhu dokonale oproštěno od všeho zbytečného - i od svědků. Zbývá jen "statečný muž" a "statečná žena": stylizace obou v rámci legendy směřuje k vypjaté heroizaci. Havlíček je muž, "věčný muž", 21) "bojovník", který hájil "mečem ohnivého slova", který "nemá palcátu ni cepu, zbraně hmotné", ale "mečem slova pravdy sází rány hrotné ". 22) Je "prvním nesmrtelným rekem na bojišti národní svobody", "hrdinou", "Prométheem". Ale i Němcová, 23) přes akcentované téma své výjimečné krásy, výjimečné ženskosti, přes tvrzení, že je "spisovatelkou čistě ženskou", 24) je důsledně označována jako "zmužilá". Její kapitola byla zařazena do Sojkova cyklu životopisných portrétů okázale nazvaných Naši mužové. 25) "Čest ženě zmužilé, kde muži byli zbabělí!…" říká o ní Dyk, 26) i ona je bojovnicí (Julius Fučík: Božena Němcová bojující). V obou případech jde současně o heroizaci utrpením - heroizaci spojenou s atributy mučednickými. Tyto - jak již víme - tradiční atributy spisovatele v Českých zemích hrají v případě Havlíčka a Němcové mimořádnou úlohu, vlastně se stávají v dané oblasti přímo prototypem.

U Havlíčka se kult mučedníka rozvinul rychle a bezprostředně po jeho smrti.27) Pokusy státní moci takovému vývoji zabránit mučednickou stylizaci Havlíčka nutně ještě vyhrocovaly. Příznačným se stal proces v Plzni v roce 1862 pro článek v Pilsner Bote, kde byl Havlíček jako mučedník označen veřejně. Obviněný autor článku - František Uman hájil použitý termín celkem logicky a nesmlouvavě: "Mučenníkem nazýváme každého, kdo pro své šlechetné snahy a své přesvědčení pronásledování podstoupil."Doktor Josef Prachenský, Umanův obhájce, ve své řeči přímo zpochybnil smysluplnost polemizovat s "atribute mučednictví"věcnými argumenty týkajícími se skutečného Havlíčkova postavení v Brixenu: "Snad se mu mělo tělo kus po kuse trhati, snad jej měli ohněm páliti, nebo v oleji vařiti?" ptal se výmluvně. 28) Mučednictví se stalo od počátku prostě součástí kolektivně sdíleného příběhu Karla Havlíčka a poukazy k celkem nedrastickým podmínkám konfinace, k výši státní subvence během tamějšího Havlíčkova pobytu (stejně jako případně později i k léčebným kvalitám Brixenu a jeho horského okolí právě vzhledem k předsmrtné Havlíčkově diagnóze), nemohly nabýt dostatečné účinnosti. Navíc pokud byly pronášeny ze strany moci, stávaly se dokladem pokračujícího, teď již jen symbolického "trýznění" Havlíčka.

U Boženy Němcové se motiv ustaluje podobně: o "bledé paní, mučednici krásné" hovoří Antonín Klášterský 29) ve své básni." Prožívala tantalská muka touhy po jiném a lepším světě", říká se o ní "krvácela a vykrvácela" jsou slovesa, jimiž je opisován její život. "Má kolem hlavy tutéž svatozáři "říká se o ní a o Havlíčkovi. Je "paní světlem oděnou", "největší světicí v našem literárním kalendáři", "musí znamenati v našem národním Slavíně totéž, co pro středověkou katedrálu znamenávala představa boha či světce." 30)

Trnový věnec prostě nápadně spojuje legendárního Havlíčka a Němcovou jako paralelní osudy dvou novodobých světců, je stejně tak atributem jeho, jako jejím. Také Němcová je "dekorována trnovým věncem" - je básnířkou, "která vplétala si / krvavé trní do jména", píše o ní Seifert v Písni o Viktorce. "Trnovou korunu" v rukou drží postava Němcové v básni Josefa Hanzlíka z jeho Stříbrných očí.31) V kontextu tématu Němcové je tento atribut navíc posilován vnímanou analogií mezi autorskou sebestylizací a postavou Viktorky v Babičce a váže se k tématu osudové lásky, trnu, který navždy poznamenal autorčinu "dvojnici" Viktorku. Martyrství Němcové je spojováno výslovně také s údělem ženy, a dokonce přímo s erotikou a sexem ("Nad smutnou ženou smutný muž / Nad klínem potupa") 32). Tento intimní rozměr symbolu se však nijak nestřetá s jeho celonárodní platností, s mýtem Něm-cové "jakožto osobnosti hrdinsko-symbolické, ztělesnění českého génia v jeho utrpením i vítězné slávě ".33) Naopak plně se do něj včleňuje: motivy vytvářející kontext této intimně erotické sféry ji téměř vždy současně přesahují až k hodnotám sakrálním - její půvab ("její světská krása byla přímo nadsvětská", "Byla jim [tj. Němcové a Viktorce] krása taková, / že mrtvy mohly rozhrnouti /s tváří svých hlínu jako proutí / a vejít v ticho domova./ A býti světle m zášeří") 34), její láska ("sladkou hlavu rozetnout sterým bleskem / pro lásku / pro lásku k nám") 35) se stávají součástí diskurzu Němcové jako ochránkyně národa, jeho patronky. Tento diskurz může nést i rysy stylizace kristovské ("všude kde tě na kříž vbili / putujeme putujeme / kalvárií tvou") 36) a pak se sbližuje s rétorikou legendy havlíčkovské ("Oh, jak jej trýznili! jak jej mučili!" - "Veliké idey vyrůstají v krvavé Golgoty") 37). Ale vlastním jazykem kultu Němcové je rétorika mariánská ("Ty hvězdo našich zástupů") 38) a jeho příznačným žánrem je litanie: "Paní / pláč Koruny české srdce nám tak svírá / kde by byla bez Vás paní naše víra / Paní / matko naší velikosti chraňte lid a země klín / až po srdce rozevřený řezem císařským." 39)

1) Zdeněk Nejedlý, O literatuře (ed. Václav Pekárek), Praha 1953, s. 351.
2) Jiří Uhlíř, Božena Němcová ve filmu o televizi, Muzeum Boženy Němcové v České Skalici, Česká Skalice 1968, s. 97, 106.
3) František Pavlíček, "Dávno, dávno již tomu: Zpráva o pohřbívání v Čechách", Listy 12, 1982, č. 3-4, s. 91-99, cit. s. 96.
4) F. Pavlíček, c. d., s. 96.
5) Karel Havlíček v rodinných vzpomínkách (Radikální listy 1896), viz Karel Havlíček Borovský, Moje píseň (ed. Josef Rumler), Praha 1971, s. 101.
6) Josef Němec, "Upomínky starého vlastence", Světozor 4, 1870, č. 27, s. 213, viz také in: Miloslav Novotný, Život Boženy Němcové VI, Praha 1959, s. 104.
7) Antonín Hajn, Národ o Havlíčkovi, Praha 1936, a n.: M. Novotný, Život Boženy Němcové VI, c. d., s. 113-116.
8) Žofie Rottová píše totiž právě tehdy své sestře i jejímu manželu Mužákovi podrobnou zprávu o Havlíčkově pohřbu do Podještědí, viz Karolina Světlá, Z literárního soukromí II, Korespondence (ed. Josef Špičák.), Praha 1959, s. 26-27.
9) M. Novotný, Život Boženy Němcové VI, c. d., s. 279.
10) Miloslav Novotný, Život Boženy Němcové IV, Praha 1956, s. 122-123.
11) Ignác Jan Hanuš, Život a působení Františka Ladislava Čelakovského, Praha 1855, s. 57.
12) Policejní výslech a materiály k případu Josefa Němce viz M. Novotný, Život Boženy Němcové VI, c. d., s. 120 a n.
13) Josef Václav Frič, Paměti II (ed. Karel Cvejn), Praha, s. 517.
14) Božena Němcová, Listy II, Spisy XIII (ed. Miloslav Novotný - Bohuslav Havránek), Praha 1952, s. 219-226.
15) Božena Němcová, Listy I, Spisy XII (ed. Miloslav Novotný - Bohuslav Havránek), Praha 1951, s. 112-113.
16) Joža Toucová-Mettlerová, "Ze vzpomínek paní Cardové, roz. Lamblové", in: Božena Němcová 1820- 1862: Sborník statí o jejím životě a díle, Praha- Karlín 1912, s. 323, viz také in: M. Novotný, Život Boženy Němcové VI, c. d., s. 107,
17) František Halas, Naše paní Božena Němcová, Praha 1940, s. 47.
18) B. Němcová, Listy II, c. d., s. 219- 226.
19) J. Toucová-Mettlerová, c. d., s. 323, viz také in: M. Novotný, Život Boženy Němcové VI, c. d., s. 107.
20) J.Němec, "Upomínky starého vlastence" c. d., s. 214: Josef Lebek, "Z rodinných pamětí dcery Boženy Němcové, Theodory", in: sb. Božena Němcová 1820-1862, c. d., s. 338: J. Toucová -Mettlerová, c. d., s. 323, viz také M. Novotný, Život Boženy Němcové VI, c. d., s. 105-108.
21) Jan Neruda, "Karlu Havlíčkovi Borovskému", in: Básně I, Spisy I (ed. Felix Vodička), Praha 1951, s. 324.
22) Rudolf Mayer, "Prolog k oslavě Havlíčka" [1861], in: Dílo (ed. Frasntišek Buriánek) Praha 1950, s. 54-56: Aleš S. Balcárek, "Na den 31. října", in: Antonín Hajn, Národ o Havlíčkovi, Praha 1936, s. 145.
23) O kultu Boženy Němcové viz Sussana Rothová, "Božena Němcová jako mýtus a symbol", Kritický sborník 12, 1992, č. 1.s. 29-40.
24) Jan Neruda, "Božena Němcová" in: Literatura I, Spisy XI (Jan Thon), Praha 1957, s. 283, srv. S. Rothová, c. d., s. 30.
25) Jan Erazim Sojka, Naši mužové: Biografie a charakteristiky mužův slovanských, Praha 1862, s. 498- 549.
26) Viktor Dyk, "Božena Němcová, Glosy k 50. výročí její smrti "Samostatnost 21, 1912, s. 3. citováno podle S. Rothové, c. d., s. 30.
27) Jiří Morava ve své knize C. k. disident Karel Havlíček (Praha 1991, s. 295) mučednickou legendu brixenskou trefně označuje za "konglomerát neznalostí, domněnek, polopravd a svatých lží".
28) A. Hajn, c. d., s. 169 a n ., zvl. s. 173 a 184.
29) Antonín Klášterský, Manka", Osvěta 48, 1918, č. 9, s. 541, viz také in: Rudolf Havel - Miroslav Heřman (ed.), Božena Němcová ve vzpomínkách, Praha 1961, s. 141.
30) Albert Pražák, "Poslání Boženy Němcové v dějinách naší vzdělanosti" in: sb. Z doby Boženy Němcové (ed. Hana Veletovská - Humlová), Brno 1941, s. 10, 32: Jarmila Lormanová, "Božena Němcová, paní našeho času", in: sb. Božena Němcová, paní našeho času, Praha 1986, s. 22.
31) Jaroslav Seifert, Píseň o Viktorce, Praha 1955 (2. vyd.), s. 7: Josef Hanzlík, "Hodina ticha za Boženu Němcovou",in: Stříbrné oči, Praha 1963, s. 13-15.
32) F. Halas, c. d., s. 21.
33) Václav Černý, "Dodatek: Několik poznámek o historii koncepcí B. Němcové. Troška metakritiky", in: Knížka o Babičce, Toronto 1982, s. 199 (i tento výrok ostatně včleňuje do své analýzy kultu S. Rothová, c. d., s. 29).
34) Miloslav Novotný, Božena Němcová a světská krása, Praha 1948, s. 20: J. Seifert. c. d., s. 11.
35) J. Hanzlík, c. d., s. 15.
36) J. Hanzlík, c. d., s. 14.
37) Eduard Grégr, "Řeč slavnosti odhalení pamětní desky K. Havlíčka na jeho úmrtním domě v Praze II v Havlíčkově ulici dne 15. května r. 1870", in: A. Hajn, c. d., s. 244- 245.
38) St. Š., "Nad hrobem Boženy Němcové", Obrazy života 4, 1862, č. 4, s. 37.
39) F. Halas, c. d., s. 48.

Citováno podle MACURA, V. Český sen. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1998. 224 s.