mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

Babička, která provokuje

Několik poznámek nejen o stylu

Před koncem roku uvedlo Národní divadlo na své nejdůležitější scéně klasiku české prózy v dramatickém zpracování.

Národní divadlo – Božena Němcová: Babička

Scénář J. A. Pitínský a Lenka Kolihová Havlíková, režie J. A. Pitínský, dramaturgie L. Kolihová Havlíková, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Jana Preková, hudba Vladimír Franz, pohybová spolupráce Hubert Krejčí. Premiéra 13. 12. 2007.

Národní divadlo bývá pranýřováno ze všech stran: z těch konzervativních za přílišné úlitby modernímu, experimentálnímu přístupu k inscenování, z těch avantgardních za nepochybnou zkamenělost. Skutečnost bývá obvykle někde mezi: nynější ND se pod vedením Michala Dočekala snaží vyhovět snad všem. I proto nasadilo Babičku, původně evidentně rodinný titul, který by mohl snadno nahradit Jiráskovu Lucernu a přilákat několik generací diváků. To by ovšem Pitínského adaptace prózy Boženy Němcové nesměla trvat přes tři hodiny!

Detail jako přednost

Jinak je ovšem tomuto monumentálnímu opusu málo co vytýkat – a za jeho největší přednost snad lze považovat rozporuplné přijetí. Na ohlasech se totiž ukazuje, jak subjektivní je a nakolik při něm hraje roli momentální rozpoložení recipientů.

Inscenace začíná před myslivnou, kde se schá­zejí ústřední postavy notoricky známé knihy: ve velkém zhuštění a dynamické zkratce se načrtávají hlavní charaktery a naznačují jednotlivé příběhy. Rychlost však zde není klopotná a režisér nachází dostatek času pro rozehrávání drobných žertů, zlehčení, neiluzivních ornamentů, které pak procházejí celou inscenací.

Ta je v dobrém slova smyslu ornamentální vlastně ve všech složkách, nejvíce si toho všimneme pochopitelně v souvislosti s výpravou.

Autor scény Jan Štěpánek (stejně jako kostýmní výtvarnice Jana Preková) s Pitínským spolupracují pravidelně, v případě Babičky však překonali předcházející inscenace. Štěpánkova scéna, která se co chvíli mění, je svou opulentnostní až operní, tu barokní, tu biedemeirovské prvky, odkazující jak k době napsání textu, tak i k vesnické lokaci, nenechávají diváka na chvíli v klidu. Štěpánkův styl se evidentně vyvinul od strohosti, úspornosti, jež by Babičce věru neposloužila: přináší monumentální brány s gigantickými hodinami, vesnické chýše, které dokáže efektně prosvítit – a přitom se neustále pohybuje na hraně parodie a vážnosti. I tak je třeba brát obrovitou skálu v pozadí, po níž jaře vybíhají Proškovic děti: strašidelný kašírovaný kámen by v jiném kontextu asi neprošel. Výrazná scéna jako by diváka příběhem vedla, a tak hodně napomáhá režijnímu výkladu. Časový horizont se tu nakonec překlene i přes (decentní) božské oko Karla Gotta až do dnešního chladného sanatoria-krematoria, v němž se odehrává poslední scéna, čekání na Babiččinu smrt.

Na detailní hru přistoupila i Jana Preková – plastická dekorace na šatech paní kněžny staví do prudkého kontrastu panenku z hracího strojku a důstojnou starší dámu, babiččina zástěra se takřka v každém obraze mění. Oba scénografové pochopili, co taková inscenace potřebuje – a pokusili se pro ni vytvořit výpravu popírající soudobé tendence k chladu a odcizenosti, ta jejich je nejen funkční a promyšlená, ale i bohatá – a krásná.

Práce s detailem se promítla i do scénáře, kde zřejmě spočívá nejproblematičtější místo inscenace, otázkou ovšem je, nakolik se při adaptaci takové prózy lze vyhnout epickým zákrutům. V Babičce totiž najdeme, navzdory matným vzpomínkám na napínavý osud Viktorky a černého myslivce, pasáže spíše nedramatické. Jejich převod se autorům úpravy J. A. Pitínskému a dramaturgyni Lence Kolihové Havlíkové povedl jen částečně, text postupně zpomaluje a nabírá zbytečné minuty, jež pak hrají proti celku. Snad nejhůře vycházejí pasáže bláznivé Viktorky (v podání Johany Tesařové): ta po svém prvním objevení nemá už co dalšího ukázat, a tak se jen znovu a znovu tu ustrašeně plíží pro chléb, tu rozdává květiny. Mnohem větší energie vychází z milostného příběhu Jakuba a Kristly, jenž se v jednom místě také smysluplně a působivě prolíná s příběhem mladé Babičky a jejího Jiřího. Když si Vlasta Chramostová (co Babička) rozpouští vlasy a ve scéně loučení se střídá s Lucií Žáčkovou (Kristlou), vidíme ji, jak dokáže omládnout – a osvětlit tak režisérovo jevištní vnímání. Stejně silně se podařilo načrtnout i osudy Barunčiných rodičů: zatímco otec (Jan Novotný) je s panstvem stále pryč, Prošková (Jaromíra Mílová) prochází dramatickým vývojem, od milující manželky po zlomenou, osamělou ženu, která potratila a nese si s sebou svá strašná nesdělitelná traumata.

Rozlomený soubor

Míra, jakou jednotlivé postavy ožívají, do značné míry závisí i na obsazení, a v tomto ohledu se soubor ND v Babičce láme na dvě poloviny, v jejichž středu pochopitelně stojí Vlasta Chramostová. Veliká herečka s celonárodně známým osudem (jemuž se inscenátoři nevyhnuli a v poslední části promítají její osobní záběry ze sedmdesátých let na obrovské plátno v pozadí) se zřekla patosu, Babičku hraje jako ženu střízlivou, životem zkušenou, ale ne zkrušenou, stojí mírně v pozadí, avšak její přirozená autorita se stává středobodem scény, aniž by o to nějak výrazně usilovala. Po Velíškových ilustracích Babičky a po Krobotově Babičce, již hrál Jiří Pecha, už a priori očekáváme trošku protivnou babu, Chramostové figura však patří do starých časů i dekorem, které pečlivě zachovává. Jako taková je z celé inscenace vlastně nejtradičnější, nejméně překvapivá. Stává se tmelícím prvkem pro jinak rozpolcené výkony.

Polovina herců své postavy modeluje expresivně a silou. Na jevišti je spousta křiku a vypjatých okamžiků, vře Barunka (Magdalena Borová), Kristla i Jakub (Saša Rašilov), Mlynář (Petr Motloch), Hortensie (Kateřina Winterová) i Prošková. Oproti tomu zcela chladná a takřka bez výrazu zůstává třeba Myslivcová (Sabina Králová). Jednotlivé výjevy jsou zvláštně nervní, rozpolcené a skoro nejisté. Dokonalá výrazová synchronizace se daří například v přísně choreografované scéně svatební hostiny, nepočítáme-li komorní výstupy Babičky a Kněžny (Jana Preissová) – je to jediný okamžik k diváckému vydýchnutí. Herecká nerovnováha, v níž je těžké označit, co je „dobře“ a co „špatně“, jde bohužel proti stylově jinak pečlivě vybroušenému celku.

Mají-li v Národním divadle ještě energii něco ubrat, něco přidat a nad celkem se znovu zamyslet, může se z Babičky stát po krátkém čase inscenace stejně úspěšná, jako byla kdysi Pitínského Maryša na téže scéně.

 

Zdroj: http://www.tydenika2.cz/archiv/2008/3/babicka-ktera-provokuje
Autor: Marta Ljubková, A2

Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

Doporučujeme

Pro správu majetku používáme SW KLID
Software pro správu a údržbu majetku SW KLID