mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

Stanislav Kulda: Kresby – obrazy – litografie

Od 3. srpna do 14. záží srpna patří českoskalická muzejní výstavní síň pracím malíře a grafika Stanislava Kuldy.

Stanislav Kulda se narodil v Náchodě (1957), vyrůstal v Červeném Kostelci. V letech 1972–75 se v tamním závodě n. p. Severografia vyučil litografem. V letech 1975–79 studoval na Střední odborné škole výtvarné v Praze na Hollarově náměstí. Před vojenskou službou (absolvoval ji v letech 1980–82 v oddělení propagace Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze) pracoval v propagaci náchodské Rubeny, po ní v tiskárně v Červeném Kostelci. V letech 1982–90 byl výtvarníkem Muzea Boženy Němcové a Textilního muzea v České Skalici a učil na Základní umělecké škole v Červeném Kostelci. Počínaje rokem 1987 si upravoval bývalou hasičskou zbrojnici v Dolních Rybníkách u Horní Radechové na ateliér. Stal se mu útočištěm, tvůrčím zázemím. Od roku 1990 má svobodné povolání. Námětovou škálu jeho prací výrazně obohatily četné cesty do zahraničí. V první polovině osmdesátých let navštívil Francii, západní Německo a Švýcarsko, v devadesátých letech Itálii, Řecko, Krétu…, několik měsíců žil v USA. Jízdní kolo, oblíbený námět jeho prací, je mu též nepostradatelným prostředkem k poznávání – krajiny, lidí, situací, sebe sama…

Věnuje se kresbě, malbě, volné grafice – zejména litografii, zabývá se i grafikou užitou. Upravil několik publikaci a řadu katalogů, vytvořil velké množství diplomů, pamětních listů, novoročenek, knižních značek… Je autorem, respektive spoluautorem, realizovaných návrhů výtvarných řešení muzejních expozic a dalších interiérů a exteriérů, reklamních štítů…, a to zejména na Náchodsku. Navrhoval dřevěné hračky, vytvořil několik trojrozměrných nástěnných objektů ze dřeva a kovu. Je autorem olejomaleb sv. Vavřince na budově děkanského úřadu v Náchodě (1995), madony na věži kostela v Dobřenicích u Hradce Králové (1996), svaté Anny samotřetí v kapličce u Dobřenic (1997-98) a malby v kapličce u slatinského mostu (2004), připomínající nehodu náchodské vrchnosti, Vavřince Piccolominiho, v roce 1694. Restauroval portréty dvanácti světců v klenbě kostela v Sebranicích u Litomyšle (1997). Ilustroval knihu Pověsti z Broumovska (2000), bibliofilské tisky Dva Čapci (2003), básně JUDr. Jana Hegera (2005), Židovské anekdoty (2007) a povídkovou knížku Arthura Blocha Vlak do pekla pro soukromé vydání JUDr. Karla Koldovského. Samostatně vystavuje od roku 1987, a to zejména na Náchodsku.

Stanislav Kulda kreslí a maluje od začátku sedmdesátých let, od poloviny let devadesátých se intenzívně zabývá litografií. Už první Kuldovy obrazy, malované od počátku olejovými barvami, jsou výjimečné. Motivy z krajiny Podkrkonoší, Náchodska a z Prahy nemaloval obvyklým způsobem, realisticky, nesnažil se o ztvárnění krajiny jako vyváženého, proporčního celku. Dominují jim do detailu propracované jednotlivosti, přírodní útvary i úkazy, lidské výtvory. Upřednostňování detailů je charakteristické i pro jeho tvorbu z osmdesátých let. Do svých prací vkomponovával zejména na něco upozorňující nebo před něčím varující objekty vizuální komunikace, například – pro jeho práce z uvedených let typickou – červenobílou triangulační žerď nebo černožlutou návěstní značku u železničních kolejí.

V osmdesátých letech a na počátku let devadesátých tvořil obrazy několika námětových okruhů. V malbách prvního z nich se setkává příroda, krajina, s civilizací, s technikou. Úmyslně je zvoleno slovo „setkává“, oproti nabízejícímu se „střetává“, neboť na rozdíl od výtvarníků, kteří se svými díly vyjadřují ke konfliktu krajiny s civilizací, přitahovalo Kuldu buď jejich soužití, souznění (to je stav, který bychom mohli považovat za „přirozený“, který odpovídá pojmu „civilizovaná krajina“) – kamenný most rozkročený nad řekou, pevně vetknutý do krajiny, jako by tam byl od nepaměti…, nebo jejich neobvyklá propojení s neobyčejnou atmosférou – automobil ukrytý v lese stébel trav. Pro obrazy dalších okruhů se nechával i nadále inspirovat krajinou a přírodou svého domova, pro jiné většinou mu důvěrně známými, mnohdy zdánlivě všedními, nenápadnými místy a drobnými památkami -opuštěnými zahradami, bránami a vraty, hřišti, ploty a zdmi, zapomenutými zákoutími… Poetizoval je, ztvárňoval s mnohdy až snovou náladou. Maloval i význačné stavby a architektonické památky z různých zemí, nechával se inspirovat zážitky milostnými (či spíše erotickými), působivou událostí, příhodou, estetickým dojmem – četbou, shlédnutím filmu, divadelního představení, poslechem vážné hudby. Zejména do těchto obrazů začal ukládat kromě podoby reálného, předmětného, také podobu svých představ, myšlenek, pocitů, vizí…

Od konce osmdesátých let se věnuje i tvorbě portrétní, v jeho obrazech se začínají výrazně uplatňovat motivy figurální, zejména akty. Na konci osmdesátých let namaloval několik působivých, expresívně pojatých autoportrétů. Sílí jeho inspirace světem techniky, technickými vynálezy – parním strojem, spalovacím motorem, dopravními prostředky všeho druhu… Na jeho plátnech se objevují koňmi tažené kočáry, automobily, parní lokomotivy, jízdní kola, vzducholodi, rogala, letadla, vrtulníky, raketoplány, ponorky… V jeho malbách z okruhu prací inspirovaných světem techniky se čas od času objevily i motivy netechnické, obvykle zajíci, tygři, divocí psi, motýli, stromy…, zpravidla ovšem nikoli v kontrastu k motivům technickým. Spíše naopak. Tato neobvyklá setkání zdánlivě nesourodých motivů dodávají obrazům neobyčejnou působivost, umocňují jejich výraz.

V Kuldově tvorbě z osmdesátých a z první poloviny devadesátých let zaujímají významné místo i jakési „výtvarné hrátky“, humorně či groteskně laděné „hříčky“ – na horizontu, pod oblohou plnou planoucích hvězd uspořádaných v souhvězdích, stojí velký (červený) vůz s rozsvícenými reflektory, z obrovité hlavy po čertech rychlého cyklisty trčí mohutné rohy…V Kuldových pracích z poloviny devadesátých let jako by však také zároveň ubývalo poezie, lyričnosti, humoru… a přibývalo tváří s tvrdými, strhanými rysy, často záměrně deformovanými až do jakési bizarní, groteskně, jízlivě úšklebné podoby. Snad jde o odraz autorovy tehdejší životní situace, jeho momentálního rozpoložení, o reflexi.

A způsob, jakým tehdy vznikala řada jeho maleb? Obraz musí nejprve vnitřně „uzrát“. Teprve potom ho autor na papír nebo plátno impulzivními, prudkými tahy štětce často doslova „vychrlí“, vydrápe a vyryje. Výsledek překypuje… výbušností, nedočkavostí nespoutaností, emocemi. Autor se obrazy a prostřednictvím nich rozdává, naděluje, zpovídá, sděluje a vyslovuje, ale zbavuje též vnitřního napětí a neklidu, nesoustředěnosti, nervozity, roztěkanosti a rozčarování, zklamání a bolesti… Kuldovy obrazy musejí být prostě nejprve prožity, teprve potom mohou být namalovány. V tom spočívá nejen jejich sdělnost a přesvědčivost, vzrušivost, naléhavost a výraznost, ale i svébytnost a nenapodobitelnost. Od počátku osmdesátých let do poloviny let devadesátých tak vznikly desítky maleb, z nichž ne všechny by dnes před přísným zrakem autorovým či kritika obstály. Jejich tvorba se nesla v podstatě ve dvou rovinách a rozhodnout, obrazy ze které z nich jsou lepší, je těžké. Ty po formální stránce do detailu propracované, ponejvíce delší čas vznikající, „dotažené“ a zcela jistě i duchem obdařené nebo plátna zrozená během jednoho večera, jedné noci, několika málo hodin soustředěného, často až impulzivního tvůrčího nasazení, vzepětí, několika málo minut urputného zápasu o celkový dojem, vyznění, o výsledek co nejnaléhavější…, plátna, k jejichž stránce formální bychom mohli mít dílčí výhrady, avšak jejichž syrovosti, bezprostřednosti a opravdovosti, intenzitě a strhující působivosti se nelze než obdivovat?

V pracích z uvedeného období jsou často zastoupeny symboly, náznaky… V zahradě za zdí s dřevěnými vraty stojí dva osamělé stromy propletené větvemi, pojem svoboda mu symbolizují přetržený řetěz, láhev plzeňského a horské kolo… Vyjadřování prostřednictvím symbolů a námětovou škálu v podstatě odpovídající námětové škále maleb najdeme i v barevných litografiích, tvořených s plným nasazením od roku 1996. Kulda tehdy zcela propadl kouzlu a tajům náročné grafické techniky, k níž je třeba nejen manuální zručnosti, fortelnosti, šikovnosti a hbitosti, přesnosti a pečlivosti, ale i bohaté fantazie a představivosti a předvídavosti (tedy schopností a vlastností, kterých mu bylo bohatě dáno), techniky, v níž mohl zúročit svoji kreslířskou erudici a malířské zkušenosti. Na většinu toho, co předchází zrodu kvalitní litografie, si musel přijít sám, a když se tak po měsících příprav, odstraňování technických problémů, zkoušení a hledání dostavilo konečně také nalézání, uznávaný mistr litografie, akademický malíř Vladimír Suchánek konstatoval: „Všichni ho znají jako divocha, v tom dobrém slova smyslu, a litografie ho ukázňuje. Jeho tvorba není překotná, avšak neztrácí ani na temperamentu, protože tento vyjadřovací způsob ho brzdí a zároveň skýtá všechny možnosti.“

Do dosud posledního desetiletí umělcova života, a tak i do jeho tvorby, zasahují opakující se deprese, nebezpečný a zlý „démon alkohol“ (v druhé polovině devadesátých let tak ostatně nazval i jednu ze svých litografií). V litografiích přibývá drsnosti, vypjatosti až do nejzazší možné míry (symbolizují ji do běla rozpálené, vibrující motory; do nepříčetnosti rozkmitané ojnice parní lokomotivy…), často je v nich zastoupen motiv strádání, bolesti a utrpení, destrukce, zkázy, konce… (sekyra, palné zbraně, náboje, průstřely…). V uvedeném období uplatňuje svoje schopnosti také v oboru knižní ilustrace, od roku 2006 věnuje hodně tvůrčích sil malířským a grafickým portrétům autorů a interpretů vážné hudby, lékařů, vědců…

Ohlédneme-li se za výsledky dosavadní, pětatřicetileté intenzívní tvorby malíře a grafika Stanislava Kuldy a pokusíme-li se stručně charakterizovat její základní rysy, můžeme konstatovat, že většina prací tohoto neobyčejně citlivého, senzitivního autora vzniká z potřeby vypravovat, sdělovat, svěřovat se. Kulda pro ně čerpá ze dvou hlavních zdrojů. Tím prvým je svět zneklidňujících, jeho duši drásajících a jen s obtížemi zvladatelných emocí a tím druhým – paradoxně – svět řádu, systému, pravidel, zákonitostí…, svět sil spoutaných – svět techniky, strojů, staveb… Oba světy, jejich zástupci, se pak v mnohých Kuldových pracích prolínají, spojují, setkávají, a stávají se tak nositeli více či méně dešifrovatelných sdělení.

 (Vlastimil Havlík)

Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

Doporučujeme

Pro správu majetku používáme SW KLID
Software pro správu a údržbu majetku SW KLID