mapa stránek

cz  en  pl

Zasílání novinek

Vyhledávání

logo

Děláno z hlíny a dřeva

Irena Hirai

Irena Hirai, ačkoli byste podle příjmení mohli soudit jinak, pochází z našeho kraje – narodila se ve Rtyni v Podkrkonoší a prožila zde dětství. Přestože neprošla jako dítě systémem mimoškolního uměleckého vzdělávání, velmi brzy našla zalíbení v keramice, a tak když došlo na volbu povolání, nebyl to pro ni nikterak závažný problém.

Problémem však bylo dostat se na výběrovou školu. Proto začala Irena Hirai v učňovském oboru umělecký keramik. Oproti názvu se jednalo o obor spíše praktický a studenti díky němu zvládli především techniku – naučili se pracovat s hlínou, rozumět jí, točit, glazovat. Tato průprava však nebyla pro záměry budoucí keramičky dostatečná, proto se po celou dobu učňovských let soukromě připravovala na pokračování ve studiích. Tato snaha se neminula účinkem a Irena Hirai dostala možnost dostudovat na keramické škole v Bechyni.

Irena HiraiNa léta strávená zde ráda vzpomíná. Podnětné prostředí, do kterého vstoupila, prohloubilo její zaměření, setkala se zde navíc s kresbou či malbou. Po absolutoriu pracovala krátce s keramikou v Hořicích, brzy však dostala možnost vrátit se do rodného kraje. A tak v roce 1983 stála u zrodu výtvarných oborů v dnešní ZUŠ v Žacléři. Zde pracuje dosud, ovšem s důležitou, desetiletou přestávkou. Tu strávila v Japonsku.

Japonské období je pro Irenu Hirai zásadní, a to nejen z hlediska osobního, nýbrž i profesního. Přesídlení do jiné kultury využila paní Hirai k rozšíření svých znalostí a dovedností. Absolvovala zde školy ikebany, čajového obřadu a kaligrafie, stýkala se s výtvarnou komunitou.

Po celou dobu pracovala ve svém ateliéru. Po celou dubu čerpala inspiraci pro svou tvorbu v tamním způsobu života.

Když o téhle zkušenosti mluví, říká: „Japonci umějí učinit krásu součástí každodenního života, umějí povýšit každodenní úkony – uspořádání květin, podávání čaje či psaní znaků – na estetický obřad.“

Irena HiraiPůvab japonských věcí a japonského prostředí, a tedy i japonské keramiky, je na první pohled nenápadný, všední, a možná se Evropanům někdy zdá až nedokonalý. Barvy jsou tlumené a předměty většinou nesymetrické, to proto, že symetrie zabíjí inspiraci. Smyslem věcí není podle Japonců vzbuzovat vzrušení a údiv, ale vytvářet svět oddechu, klidu a harmonie, pocit těsné sounáležitosti člověka s přírodou.

V duchu výše uvedeného Irena Hirai tvoří i po návratu do Čech. Tak vzniká její ateliérová keramika, reliéfy a objekty, s tímto pohledem přistupuje ke kaligrafické tvorbě. K její tvorbě přispívá výraznou měrou i manžel Hirohumi Hirai, který pro tuto výstavu vytvářel točené tvary.

Irena Hirai: KaligrafieSvoje zkušenosti z cest předává Irena Hirai nejen dětem ze žacléřské školy, ale i dospělým laikům i profesionálům v keramickém studiu v Kohoutově. Sama stále vyhledává příležitosti ke kontaktu s cizím uměleckým prostředím, protože tak hledá inspiraci uměleckou i technologickou. Nemá ráda rozlišování keramiky na uměleckou a užitkovou, tvrdí, že i obyčejný hrnek může být také uměním.

Když se s paní Hirai potkáte u čaje nebo v jejím ateliéru, ani na chvíli nebudete pochybovat o tom, že si svou životní a uměleckou cestu zvolila dobře. A jejímu uměleckému vyznání uvěříte bez váhání, když řekne, že má ráda keramiku proto, že do tvorby je třeba dát duši a počkat, co k tomu v peci přidá příroda. Myslete na to, až doma budete pít čaj z hrnečku od paní Ireny Hirai.

Ladislav Havrda

Neopomenutelným doplněním prezentace tvorby Ireny Hirai jsou konzervátorské a restaurátorské práce Ladislava Havrdy. Ladislav Havrda je českoskalický rodák a patriot, jeho život a práce jsou s místním prostředním neoddělitelně spojeny. V muzeu nevystavuje poprvé, v roce 2000 zde byl představen velmi zajímavý soubor jeho prací zachycující starou Skalici.

Ladislav Havrda vyrůstal rodině, kde historie a výtvarno nebylo náhodným návštěvníkem. Jeho dědeček restauroval mezi světovými válkami mobiliář maloskalického kostela, s otcem se dostal k dalším výtvarným činnostem, ale také k cestování po památkách a archeologickým průzkumům. To vše mu pomáhalo při výběru budoucího zaměření, kde mohl uplatnit jak zájem o dobrodružství či chcete-li záhady, tak smysl pro exaktní vyjadřování a přesnost.

Ladislav HavrdaStudia na stavební škole v Náchodě jej obohatila o mnoho zkušeností a především mu ukázala, jak lze pojímat práci s historií. Tento životní a pracovní postoj mu zde předávali především pedagogové Koutný či Pražák. Vedli studenty k citlivému pohledu na architekturu a tento jejich postoj převzal Ladislav Havrda do své další práce.

Ačkoli pracoval Ladislav Havrda po škole jako projektant, rozvíjel nastřádané vzory v mnoha oblastech. Maloval a kreslil, věnoval se turistice a skautingu, pomáhal v místním loutkohereckém a ochotnickém souboru a jako samouk se začal stále více věnovat restaurování a konzervování.

Ladislav HavrdaNechtěl-li zůstat diletantem, musel se začít soustavně vzdělávat. Dobrou průpravu mu v této oblasti poskytly stáže, jichž se zúčastnil v dalších letech po složení mistrovských zkoušek např. po boku prof. Čupra v Brně.

Když se počátkem osmdesátých let minulého století naskytla možnost uplatnit se v oboru, kterému se dosud soukromě věnoval, využil jí a nastoupil jako správce sbírek a restaurátor do náchodského muzea. Mezi jeho tamní práce patří např. restaurování perkusní pistole – osobní zbraně Bedřicha Smetany či práce s militáriemi z prusko-rakouské války.

Přestože po letech konzervátorské dílny náchodského muzea opustil, oboru se věnuje dál, nejprve jako koníčku, později profesně, soukromě. Pomáhá vracet život předmětům ze soukromých sbírek i z institucí, zabývá se obrazy, polychromií či užitnými předměty.

Jeho rukama prošlo během 37 let praxe již přes tisíc předmětů od mlýnků a váh, přes polychromovaný mobiliář až po monstrance. Ke své práci přistupuje s detektivním zaujetím, nestopuje zločince, ale historii, neodhaluje spiknutí, ale jednotlivé vrstvy. Má radost z každé práce.

Ladislav HavrdaV jeho restaurátorském vyznání nacházíme přesvědčení o tom, že se nesmí dělat rozdíl mezi většími a menšími pracemi; nesmí se nic vylepšovat, nebo snad dokonce opravovat tak, aby se dosáhlo efektnějšího vzhledu. Nepoškodit, neničit, nevylepšovat, zachránit a uchovat a přiblížit se tomu, jak předmět vypadal. Dodejme na závěr, že vystavené předměty jsou jen malou ukázkou restaurátorských prací, bez podrobné písemné dokumentace, která je sice nedílnou součástí odborných úkonů, do výstavní síně se však pramálo hodí.

(Milan Horký)

Kategorie:

NAŠE EXPOZICE

MALOSKALICKÝ AREÁL
Život Boženy Němcové
Historie textilní výroby
Maloskalická tvrz

BARUNČINA ŠKOLA
Stará škola
Muzeum 1866

NAUČNÁ STEZKA
Babiččino údolí

RYCHLÁ VOLBA

Muzeum B. Němcové
Maloskalická 47
552 03 Česká Skalice
+420 491 451 285
info@muzeumbn.cz

SPOLEČENSKÉ SÍTĚ

Doporučujeme

Pro správu majetku používáme SW KLID
Software pro správu a údržbu majetku SW KLID